Zahran "Vědma" za hranou (Zápis 2.)

I když z počátku Bára lezla Haně trochu na nervy, po chvíli se vše srovnalo a Hana již nebyla v duchu tak netolerantní. Vlastně se to u ní zlepšilo v okamžiku, kdy mohla začít povídat o sobě a tím pádem se přestala soustředit na Bářiny projevy.

Bára byla dobrá posluchačka, protože od přírody byla také značně zvědavá a to co si myslela, v pohodě skrývala před kýmkoliv. Bylo ovšem dost témat, která neskrývala, takže odpovídala skoro na vše, co bylo vytažené na povrch a dokonce uměla poradit, aniž by to bylo vlezlé a jaksi nevyžádané. V podstatě proto byla oblíbená. Dalo by se také říct, že byla srdečná, užvaněná, uchechtaná, ale nebyla z ní cítit faleš a to jí otevíralo dveře k mnoha lidem. Pak je sice zdrbala s někým jiným, ale s tím už každý tak nějak počítal, protože drbala všude a velmi intenzivně.

Zato Hana, ta nebyla od přírody až tak sdílná. Byla hloubavější, méně spontánní a dalo by se říci, že byla na hraně. Ani taková neslaná nemastná… jak se říká. Neměla moc přátel ani známých, protože o to jednak nestála, ale co bylo podstatnější, oni nijak zvlášť nestáli o ni. Nic moc do vztahu nepřinášela a často se kabonila. Povahu měla zčásti melancholickou, z části cholerickou a lidé jako Bára, která byla sangvinik jak poleno, jí vlastně lezli na nervy. Naštěstí Báře to nevadilo, uměla toto všechno přecházet a mnoho záležitostí ani nevnímala. Prostě byla na opačné straně spektra v mnoha směrech.

„Hele, karty jsou dobrý, ale mě se tyhle moc nelíbí. Já mám ráda ty, kde jsou namalovaný jasný obrázky, ze kterých hned vidíš o co jde. Tohle je samý symbol, v těch se nevyznám.“ Řekla Bára nakonec, když už nebylo co pitvat, nebo ji to dál už ani nezajímalo. Ono to nějak dopadne i bez karet, říkala si vždycky, v čemž měla pravdu i když velké moudro to zrovna není.

„Když jsem si karty kupovala, ještě nebyl takový výběr. Dnes jich je strašně moc, ale mě docela vyhovují, protože ty jednoznačný obrázky mi právě moc upoutávají pozornost jedním směrem. Prostě se zafixuju na jeden význam. Když tyto působí tak nějak neurčitě a je tam těch symbolů více, často vnímám na kartě něco jiného. Navíc je to Crowleyho tarot, ten to vymakal. Dnes kreslí karty kde kdo, ale on v tom byl interesovaný kapku víc.“

„No, toho Španěla jsi dost trefila i tu moji šéfovou. Třeba to ještě někam dotáhneš,“ smála se Bára té představě, že Hana bude vědma.

„Já chodím ke kartářce už dlouho a pokaždé vysolím tisícovku za výklad. Třeba bys to taky mohla dělat za prachy, když nemáš práci a máš sotva na činži.“

„Myslíš, že bych měla nějakou klientelu? Dnes je kartářek víc jak benzínek v takhle malý zemi a pak, nemám s tím zkušenosti. Bála bych se někomu něco říkat.“ Řekla popravdě Hana, kterou sice tato myšlenka již napadla, ale zase ji zamítla.

„Prosím tě, půjdeš tady do tržnice, omylem do někoho strčíš, pak se na toho člověka záhadně podíváš a řekneš: ´,, Vy mě asi budete brzo potřebovat, řekla bych.“´ A pak mu rovnou vrazíš vizitku a půjdeš pryč. Když to uděláš dvaceti lidem, tak se vsaď, že deset z nich ti zavolá a objedná se u tebe. Normálně je rozhodíš a nedostanou to z hlavy. Minimálně budou zvědavostí bez sebe, co jsi měla za důležitou vizi,“ plánovala s úplnou samozřejmostí Bára, jako kdyby něco takového potkávala každý den.

Hana se sice uchechtla, ale celé to sdělení jí připadalo až děsivě pravdivé.

„Neblbni, to bych nedokázala. To mám jako chodit po tržnici, tvářit se jako vědma a říct třeba, vy se mi nezdáte, stavte se u mě, až nebudete vědět jak s bydlením. Nebo s manželkou?“ smála se teď Hana, ale vlastně jí to připadalo všechno velice možné.

„Ne, to nesmíš říkat nic konkrétního. Samozřejmě zdraví může mít v háji každý a neví o tom. A ti, co o své nemoci ví, tak ti už se bojí a budou o to víc náchylní přijít. Ale musíš mluvit neutrálně, aby nevěděli, jaké další maléry na ně číhají.“ Uzavřela myšlenku Bára a Hana musela uznat, že to je všechno velká pravda. Samozřejmě se najdou i ti, kteří budou odolní vůči tomuto druhu manipulace, ale většina bude nahlodaná. Určitě.

„Nesmíš si říct málo, dnes nestojí málo nic a nesmíš to přepísknout, aby to bylo cenově dostupné pro běžného člověka.“ Pokračovala dál Bára a zakousla poslední svůj chlebíček, kterých pro jistotu vzala deset.

Hana jí nabídla ještě ze své části, když viděla apetit Báry, ale sama chuť moc neměla. Začala docela intenzivně myslet na to, co nyní slyšela.

„A za radu mi samozřejmě budeš vykládat zadarmo,“ ukončila téma. A spolkla další chlebíček, tentokrát hermelínový, protože všechny šunkové už zmizely.

„Tak, mám dost.“ Odfoukla si Bára spokojeně, utřela ruce do ubrousku a zapálila si. „Teď si rovnou můžu zavolat sanitu, protože tohle se bez žlučníkovýho záchvatu asi neobejde.“

Hana uklidila zbytek do lednice, utřela stůl a dolila kafe. To, co říkala Bára je absurdní, ale je to asi účinnější, než si dělat webové stránky a podávat inzeráty. Konkurence je obrovská, to už si tak trochu zjišťovala. Na stránky by stejně nikdo nevlezl, byla by miliontá v pořadí a investovat nemůže.

Bára chvíli vyprávěla o Španělovi, o partnerovi doma, o práci a kámoškách, ale Haně najednou připadlo vše stejné. Skoro jako kdyby předem dokázala odhadnout, co asi kdo zažívá, co kdo řekl a jak na co kdo reagoval.

„Třeba máš dar,“ slyšela najednou Hana, která v myšlenkách trochu utekla, protože historky o kolegyních z práce ji vůbec nezajímaly.

„Dar? Jaký dar?“ zeptala se, ale už asi tušila, o čem je řeč.

„No, třeba máš dar a máš lidem pomáhat řešit jejich problémy,“ dovysvětlila Bára.

„Aha. No to nevím, nikdy se mi nic nadpřirozeného nedělo, ale babička mívala divné sny. Vlastně věštecké. Ale vždycky se to týkalo smrti někoho v rodině,“ vzpomněla si Hana.

„No vidíš. Ještě si musíš dát nějaké jméno, nakoupíš nějaký talismany a šutry a křišťály a můžeš začít. Dneska nemusíš mít ani černýho kocoura. Naopak, spousta lidí je alergických na chlupy zvířat, tak si dáš na vizitku nápis – prostředí bez alergenů,“ smála se zas divoce Bára.

„A vyšlo ti někdy něco, když ke kartářce chodíš pravidelně?“ zeptala se Hana naprosto vážně, protože sama nikam nechodila, zkusila to jen jednou.

„Nooooo, já ti nevím. Cukrovka se mi prý nevyléčí a ta se zatím nevyléčila. Ale kdo by se divil, když tak žeru…. Toho mýho prý kopnu do p… , ale kdo by se divil, když to byl takový idiot a všude jsem o tom vyprávěla. Představ si, že on počítal mrkve na záhoně. Už někdy z kraje léta nebo na jaře, když tam mezi nimi lezl a jednotil je jako řepu, tak si jich napočítal tři sta a přesně o všech věděl. Na konci léta se divil, že jich má 287, dvakrát to přepočítával a pak to zvážil. On měl spočítaný i objem kompostu. Dovedeš si něco takovýho představit?“

„Ne,“ zazněla stručná odpověď, na kterou Bára ani nečekala.

„Když pumpoval vodu, počítal. Sice ne nahlas, ale řekl mi to. Taky, když jsem ho vyrušila, přesně věděl číslo kde skončil. Když myl nádobí, měl také vše spočítané. Myl podle nějakýho systému, ale aspoň že myl. Ale když mi došlo, že počítá i při sexu, tak to už na mě bylo moc. Asi měl na mě taky nějakej systém, ale mě už to spíš děsilo, než abych čekala, až ten systém vypiluje,“ zasmála se Bára, ale do kašlání už nepřecházela. Možná se předtím tělo jen bránilo, když muselo vystoupat hromadu schodů a pak mělo pojmout další dávku oxidu uhelnatého.

„No nic, budu muset tentokrát dříve.Takže doufám, že až přijdu příště, budu se už muset objednávat a vtěsnat mezi tvoji klientelu,“ řekla Bára závěrem, hodila na sebe červené sako a vyrazila ke dveřím.

„Dobře. Díky za kytku i za chlebíčky, příště hostím já. A s tou klientelou bych to neviděla až tak žhavě, ale třeba něco vymyslím,“ odpověděla Hana střídmě.

„Nic nemusíš vymýšlet, už máš všechno vymyšlený. Tak čáááááu.“ Zavlnila se mezi dveřmi a zmizela v chodbách potemnělého činžáku, i když vidět ještě trochu bylo.

Hana se vrátila do pokoje, zapálila si cigaretu a chvíli se dívala z okna do ulice, která byla zase plná aut a všechna se musela posunovat po metrech. Smrad z auťáků nestoupal sice až do její výšky, ale k čerstvému vzduchu to mělo opravdu daleko.

Zavřela okno a zasedla ke kartám. Uvažovala, jaký výklad si udělá, jak položí otázku. Když si ji zformulovala, rozložila keltský kříž. Pozitivními kartami se výklad doslova hemžil, dokonce měla všechna esa. Pěkné karty z Velké arkány a hromadu disků celkově. Tak dobrou směsici karet ještě neměla, takže bylo rozhodnuto. Pustí se do toho. Ještě si položila pár doplňujících dotazů, ale v podstatě to byly pořád ty stejné odpovědi, jako by se vše jen potvrzovalo. Začne neprodleně s přípravami, musí promyslet všechny detaily…