Chytrolínův den. (Zápis 9.)

Chytrolín si lebedil na vyhřátém dvorku před domem a měl tichou a tajnou radost z toho, že konečně nemá ty své nepoddajné a řídké vlasy, ve kterých vypadal jak tydýt.

Chytrolín 8.Tomanová Soňa

Tolik ho otravovaly, tolik ho znervózňovaly, přesto se sám nikdy neodhodlal, aby je prostě řádně sestříhal. Dobře, že mu dnes vlasy ohořely, připadal si najednou volnější a dokonce si on sám myslel, že mu to sluší. Nahlas by něco takového říci ještě nedokázal, ale ve skrytu si to už myslel. Měl z toho prostě radost, konečně si připadal normálně, aniž by přesně rozuměl tomu, proč to tak je. Důvod byl ale prostý, docela hrubě ho zpracovala jeho vlastní matka a on nevědomě dál žil podle některých jejích pravidel, která ona s takovou vehemencí stále hlásala. Ale tohle vůbec nevěděl, nepamatoval si, že mluvívala dokonce i o vlasech.

„Na co myslíte? Tváříte se nějak jinak, ale zjevně spokojeně.“ Prohlížela si paní Magda Chytrolína a zdálo se jí, že před očima doslova rozkvétá. Sice se to říká o ženách a on ženu nepřipomínal, ale nemohla si pomoci. Oči mu zářily, vypadal spokojený a klidný. Ještě ho takto neviděla.

Chytrolín věděl, že mu ve všem pomohla ona, protože po dlouhé a dlouhé době si s někým rozuměl a ona jím nepohrdala, ani ho nepředělávala, ani ho nechtěla zneužít a využít. On si byl vědomý toho, že něco podobného není zase až tak časté a že ho vlastně potkalo štěstí, nebo něco jako milost osudu. Byl tomu velmi rád a byl si jist, že po ní neprahne jako po ženě, ale jako po přítelkyni. Tolik to pro něj bylo vzácné a takovou vlídnost a pohlazení osudu cítil. I když paní Magda byla pěkná a vitální žena, necítil živočišnou žádost a chtíč. Ani by ji nechtěl  cítit, protože ona vyzařovala něco jiného, než tento druh přitažlivosti a on cítil, že přesně takhle mu to vyhovuje.

„Mám radost, že jste dnes přišla,“ řekl sice s obtížemi, ale skutečně řekl a neomdlel při tom. Srdce mu opět bušilo, začal se zase červenat, ale už to nebylo tak viditelné, protože začal červenat i z důvodu dlouhé expozice na slunci.

„Začínáte se nám nějak připalovat,“ podotkla Magda, která si přibarvení nyní už jednoznačně všimla. „Máte už červenou hlavu, tedy trochu, ale raději si něco vezměte, protože ta kůže není zvyklá na slunce.“

„No, to bych mohl.“ Sáhl si Chytrolín na pleš a už bolest začínal cítit. Jo, bude spálenej, taky ho to mohlo napadnout i když ho to vlastně napadlo, ale myslel si, že chvilku to zvládne bez následků a pleš si trochu opálit chtěl.

„Můžeme si sednout pod strom,“ navrhnul, ale Magda se podívala na hodinky a oznámila, že bude muset jít, protože se stmívá již brzy a ona má rozdělanou práci na zahradě. Chytrolín jí nabídl pomoc a ona kupodivu nabídku přijala. To prostě nemělo chybu a Chytrolín utíkal do domu pro čepici. Rychle si před zrcadlem zkusil kšiltovku i kloubouk a líbil se sám sobě v obojím. Dokonce se na sebe usmál a snažil se prohlédnout i z profilu. Nebyl ale čas na takové pózování, popadl tedy černou kšiltovku, kterou nosíval někdy při trhání ovoce a spěchal ven, zatímco se usmíval na pohled téměř euforicky.

Na ulici byl klid, od hospody se však nesl řev. Nebylo možné hospodu obejít a tak oba pomalu kráčeli, jako kdyby vůbec nebyli nervózní z toho, že je bude někdo oslovovat nebo dokonce otravovat. Vlastně jen oni dva z celé vesnice nic proti nikomu neměli. Na druhou stranu jen oni dva z celé vesnice se s nikým blízce nestýkali a od nikoho nic dobrého ani zlého nečekali. A našli se vzájemně, ačkoliv ani jeden nikoho nevyhledával…. přesto se rozpoznali. Jak se říká, že pes psa pozná, oni se poznali navzájem také a oba dva to dobře věděli, i když o tom zatím konkrétněji nemluvili.

Na zahrádce u hospody byl nával, nebyli tu lidi jen z jedné vesnice, ale snad ze tří. Chyběl jen kolotoč s labutěmi a střelnice, co však nebylo, mohlo klidně ještě být. Opilci, kteří v hospodě byli už po poledni, už víceméně u stolu spali, jen hlavní oslavenec Vonásek byl ještě rozlítaný.

„ Už to jede, už to frčí, vážení.“ Hulákal jak na lesy a běhal mezi pivaři, dětmi a očumujícími bábami. Vomáčková samozřejmě nechyběla a rentgenovala na dálku Chytrolína i paní Magdu.

Chytrolín se směrem k hospodě i podíval, i když se snažil dívat jaksi bezkontaktně. Rozhodně si nepřál, aby se na ně obrátila pozornost toho hlučícího davu.

„To bude paráda,“ řval Vonásek a z auta u hospody začal tahat jakési bedny .

Zvědavé byly i děti, stále okolo něj nadšeně kroužily, zatímco konzumovaly nanuky. Takovou oslavu si nemohly nechat ujít, protože z opilců bylo možno vyrazit enormní množství zmrzlin, gumových medvídků a dokonce vyloudili i pár skutečných plechovek coca-coly. Raději by sice energy drinky, protože cola už je pravěk, ale enerdžáky naneštěstí došly.

Jako zázrakem se nikdo k  Chytrolínovi a Magdě nepřihrnul, Vonásek na ně jen zamával a zařval: “Bude ohňostroooooooj !“

Okolo projelo hasičské auto a co bylo zajímavé, místo aby připarkovalo co nejblíže kvůli ohňostroji, odjíždělo někam pryč. Hasiči jen mávali a jeden z nich zakřičel:“ Né, abys to tady podpálil dřív, než se vrátíme.“ Okolo stojící hloučky se vesele smály.

°°°°°°°°°°°°°°

Jabloňovým sadem hned za vesnicí se právě procházela paní Libáková, která milovala procházky mezi stromy, milovala květiny a poezii, ale ještě více milovala svého pejsáčka. S pejskem to ještě šlo, ale před lety skoro stejným způsobem milovala svého tamagočiho a to si lidi okolo ní opravdu klepali na čelo, když slyšeli její šišlavé žvatlání . Nikomu nebylo jasné, jestli vůbec pozná rozdíl mezi elektronickou hračkou a živým zvířetem, protože její pološílený výraz byl víceméně stabilní a ona žádné detaily nikomu neobjasňovala. Ona si ovšem myslela, že se tváří rozkošně a je éterická a milá a její okolí ji v tom celkem bez zájmu nechávalo a mělo radost, že se může někomu posmívat. Samozřejmě ne všichni, některým to bylo lhostejné a jedna paní ji dokonce litovala.

Pejsáček Brumíček právě očichával jakési bobky, když zahlédl nějaký pohyb a vyrazil oním směrem. Brzo podle čichu pochopil, že šlo o zajíce a tak běžel dál, i když neviděl už nic, protože vysoká tráva mu dost bránila a ostříží zrak taky neměl.

„Brumíííííííí, pocem, nikam neutíkej.“ Zakřičela laskavým tónem zbytečně, protož on jí stejně nikdy neposlouchal a hnal se dál.

Paní éterická najednou spatřila velké, snad největší červené auto a začala řvát ze všech sil na Brumíčka, aby dále neutíkal, aby se vrátil natošup zpátky k paničce.

Ale rozběhnutý pejsáček z vysoké trávy hupsnul rovnou na vyvýšenou silnici a ze silnice skočil hned do pole. Aniž by to Brumíček více registroval, za zády mu projelo hasičské auto a v ten moment zapnulo hasičkou sirénu, protože mělo docela naspěch.

Brumíček se tak strašně leknul, že po poli, které bylo už sklizené, zdrhal jako o život a nezastavil se několik minut.

Paní Libáková v hedvábném květovaném šálu utíkala a volala, ale neměla šanci ho dohonit, ani se k němu prořvat. Mávala rukama, šál za ní vlál, hlasivky skomíraly, zatímco pejsánek se stále vzdaloval, míříce k vesnici Chrupka, která leží na silnici Praha – Karlovy Vary, kde její rozmazlený Brumíček ještě nikdy nebyl…