Chytrolínův den. (Zápis 4.)

Doufal, že v hospodě nikdo nebude, jenže to se spletl. Ještě na schodech si mohl vše rozmyslet, ale servírka  potřebovala projít ze zahrádky do výčepu a tak jí otevřel dveře. Ruce měla totiž plné talířů od polévek a on se zachoval automaticky i když neprozřetelně.

Chytrolínův den 4.Tomanová Soňa

 „Jé, dobrej, vás jsem tady neviděla hodně dlouho, co byste rád?“ Zahlaholila statná a velká paní Marie, která unesla naráz snad všechno nádobí z hospody. Alespoň tak to Chytrolínovi připadalo. Proklouzla dveřmi dovnitř, poděkovala a zmizela v kuchyni. Otevřenými dveřmi bylo vidět do sálu a výčepu, ale zevnitř bylo vidět samozřejmě ven, takže několik mužů od stolu spatřilo nebohého Chytrolína.

Byl to jen mžik, než nepříjemná situace Chytrolínovi došla. V hospodě předtím bylo docela ticho, ale bylo to způsobené jen tím, že parta u stolu byla již řádné přiopilá a z technických důvodů na chvíli přerušili řeč. Jakmile jeden z opilců dosedl, vraceje se z WC, všiml si Chytrolína a začal hned potěšeně halekat.

„Koukejtééééé, chytrouš, podívejte se. Hele, pocem… Dáš si s náma panáka. Uhni, udělej místo Chytrákovi, ten tady chyběl. Jéééé, to je sranda. Musíš si se mnou připít Chytrolínskej, my dnes slavíme.“ Opilci měli radost z nečekaného zpestření a jeden z nich rychle vyběhnul, aby jim oběť náhodou neutekla. Okamžitě chytil Chytrolína kolem ramen a tahal ho ke stolu, kde bylo mnoho piv, panáků, cigaret a popelníků. Nic, o co by Chytrolín zrovna stál.

„Madlo, přines nám citruse, šestkrát velkýho a pro Mydlocha vodníka.“

Ale Chytrolín s nimi nechtěl pít a použil svou oblíbenou výmluvu, která většinou zabrala.

„Já nemůžu ani kapku, já bych se začal dusit a musel bych do nemocnice,“ řekl rychle na svou obranu, protože s tímto už se setkal vícekrát a neměl dobré zkušenosti s pitím. Sice neříkal pravdu s tím dušením, ale naučil se to říkat už dávno, protože žádná normální omluva a výmluva nepomáhala a tato se dobře osvědčila.

Opilec po pravé straně stále s Chytrolínem mával zleva doprava a zprava doleva, ale nakonec úmysl vzdal a šel se napít, aby neměl oproti kámošům zpoždění.

„My slavíme, teda ještě nevíme co, ale tady Lojzovi se narodí dítě, tak slavíme už v předstihu.“ Vysvětloval jeden z účastníků a sám se začal chrchlavě smát své vtipnosti.

„Tak gratuluji,“ řekl Chytrolín, snažil se pousmát, ale co nejdříve chtěl zmizet. Když šel k výčepu, opilci si ho přestali všímat a on rychle koupil čokoládu, krabici sušenek a zamířil nejistě na WC. Nikdo tam naštěstí nebyl a tak se trochu opláchnul a bočním východem, vedoucím k nákladové rampě odešel.

„Uf, tak to bylo jen tak tak,“ řekl si polohlasně Chytrolín a chvíli postál pod velkým kaštanem, aby se zase srovnal. Přemýšlel chvilku nad tím, že jeho potřeba se umývat mu působí jen samé potíže a že už to dnes neudělá. Ano, rozhodnul se, že dnes už neudělá nic takového.

Na ulici bylo prázdno a tak vyrazil tam, kam od rána chtěl jít. Tedy k zahrádkám. Když zabočil z ulice na cestičku, která vedla k polím, viděl už z dálky, že školnice na zahradě je. Mívala na sobě barevnou dlouhou pracovní halenu, která zářila na dálku a tak byl potěšen, že se dočkal a setkají se ještě dnes. Takové štěstí v tomto mrzutém dni už ani nečekal.

Šťastně kráčel podél starých nazelenalých planěk, kterými byly oplocené zahrádky, na stromech se červenala jablka a ona třídila nějaký druh raných zelených jablek přímo pod stromem. Naštěstí ho uviděla sama, takže nemusel začínat on. Jenže v ten moment Chytrolín začal cítit jakousi horečnatost, nejdříve se rozlinula po zádech, pak po prsou a pak přešla na krk a na obličej. Než si stačil uvědomit co se děje, z pórů vyrašila další vlhkost a tvář znachověla. Co však bylo ještě horší, ozvalo se nebezpečné žgrundání ve střevech a to Chytrolína vyděsilo víc, než cokoliv jiného. Fazole! Fazole k obědu !!!

„Dobrý den, kde se tu berete? Většinou chodíte odpoledne,“ usmívá se školnice a jde otevřít vrátka.

Jenže Chytrolínovi právě došlo, že byl popletený a zapomněl na velmi důležitou věc. Měl naplánováno sejít se s ní dopoledne a teprve potom si chtěl dát fazole. Vomáčková mu ale změnila plány a on si neuvědomil, že před návštěvou nemá jíst luštěniny, které s ním dělají neuvěřitelné věci. Prostě tohle se nemělo stát.

Chytrolín stál najednou jako přibitý a nemohl se pohnout z místa. Školnice stála u branky, udělala mu místo na projití a on nebyl schopen reagovat jako jindy. Aktuální stav ve střevech nevěstil vůbec nic dobrého, pocit postupujícího vzduchu byl děsivě konkrétní a jakýkoliv pohyb mohl situaci velice urychlit. Začala nenávidět svojí lidskou tělesnost.

„Šel sem okolo.“ Řekl nesmyslně Chytrolín.

„S krabicí, se sušenkami. Říkal jsem si, že bych vám mohl vzít sušenky, když tady vždycky něco jím. Ale jinak vůbec nemám čas jít dál.“ Drmolil rychle on, protože docela jistě věděl, že dnes není dobrý den na návštěvu. Svěrače v zadní části těla držel tak pevně, že se mu špatně i mluvilo. I ona si všimla, že mluví jaksi skrze zuby a že je celý našponovaný.

„Je vám něco? Není vám špatně? Nepotřebujete trochu vody?“ zeptala se ona starostlivě.

Chytrolínovi proběhlo hlavou, že ano, že má problém s případným vypuštěním takzvaného flatu a co je horší, stydí se vypustit zvuk, který je způsoben kmitáním tělesných tkání jisté oblasti.... páni, nejraději by se propadnul do země.

„Ne, já nic nepotřebuju.“ Odpověděl, ale napadlo ho, že kdyby šla pro vodu, možná by mohl nenápadně vyřešit svou situaci...

„Tak já bych si trochu studené vody možná dal,“ řekl rychle, zatímco pořád stál asi tři metry od branky a stále nelogicky držel svou krabici sušenek, aniž by se jakkoliv pohnul. Dokonce stál trochu nakřivo a zdálo se, že upadne.

Školnice rychlým krokem odešla a když vešla do zahradního domku, který byl asi deset metrů od branky, Chytrolín se konečně pohnul a stalo se přesně to, co přepokládal. Směs plynů vyrobená z fazolí nekontrolovaně unikla a Chytrolín položil rychle krabici se sušenkami na sloupek plotu a utíkal pryč. Když byl asi třicet metrů daleko, zavolal na školnici, že na něco zapomněl a musí se hned vrátit. Mohl by se pak třeba vymluvit, že nechal zapnutý plyn. Napadlo ho, když už byl u těch plynů.

Zastavil se opět až pod velkým kaštanem a ve stínu stromu čekal, až mu přestane bít srdce jak splašené. Utřel si rukávem pot z čela a byl rád, že to takhle dopadlo. Věděl, že to prožívá přehnaně, ale nemohl si pomoci. Jen on věděl, že procesy po fazolích prostě neovládne a nechtěl znehodnotit konverzaci s ní, když mu na ní tolik záleželo. V tuto chvíli tělesné projevy prostě nesnášel.

Když se zklidnil, byl rád, že situace dopadla relativně dobře, a tak mohl jít už k domovu. Je smolař, ale to nevadí, na to už je zvyklý. Příště si dá pozor. Když šel kolem hospody, zahlédl najednou matku dítěte, se kterou se dnes již setkal, i když předtím ho naprosto ignorovala.

„Hele, támhle je.“ Ukazovala na něj prstem a další dvě ženy v jejím doprovodu souhlasně mručely. Hned šly směrem k němu a už z dálky pokřikovaly.

„Tos byl ty, náš kluk má šok a je celej pomlácenej. Musíme k doktorovi.“ Hučela jedna z nich a teprve teď si Chytrolín všiml, že je bílá a její doprovod dělají dvě cigánky. Jedna z nich měla na ruce malé děcko.

„To je mi líto, ale za to já nemůžu a nevím,co pro vás mohu udělat.“ Odpověděl zdvořile Chytrolín, ale potřeboval z již známých důvodů jít rychle pryč.

„My potřebujeme k doktorovi. Takže potřebujem peňažky na benzín a na doktora a na léky.“ Vyjmenovávala hlubokým a nesympatickým hlasem jedna cigánka, která převzala velení.

„Aha, jste si jistá, že potřebuje k doktorovi? Rád Vás odvezu a pomohu Vám s placením léků, bude-li to třeba. Jedeme hned?“ Chytře promluvil Chytrolín a díval se pevně do obličeje té bílé, protože zjevně jí předtím nenapadlo ždímat z něj peníze, ale nechala se pak inspirovat ženami ze sousedství, s nimiž dost často pekla. Jenže vypečená mamina od nevychovaného dítěte najednou znejistěla, takovéto vyjednávání ještě dostatečně neuměla. A protože nikam jet vlastně nechtěla a chtěli jen ty peníze, jeho nabídka byla nepoužitelná.

„Vídím, že do nemocnice jet nechcete, peníze Vám nedám, protože mi dlužíte ještě od minule. Poroučím se dámy.“ Uklonil se pouze hlavou Chytrolín, protože celým tělem to v dané situaci udělat nemohl a rázně odešel, svíraje ve svém těle vše.

Když zahnul za roh, sám byl překvapený, jak elegantně situaci vyřešil a jak dobře a rychle reaguje ve stresu. Čím horší to je, tím jednodušší myšlenkové procesy produkuje. Možná by měl být ve stresu stále a byl by úplně jiný člověk. Ale nyní by raději už nikoho nepotkal, protože procesy neprocesy, tělesné zvuky nemá rád u ostatních ani u sebe. Rychle domů a dnes už raději nikam nevyleze, plánoval si pro sebe Chytrolín, jenže den byl teprve v polovině a tento den měl být pro Chytrolína klíčový...