Zahran "Vědma" za hranou (Zápis 18.)

Jana se ještě více rozvyprávěla o tchýni a čím více Hana věděla, tím záhadnější jí vše připadalo. Když vyložila karty s dotazem, zda-li má tetička nastoupit léčbu, vyšlo jí že ano, že situace dobře dopadne. Ale výklad nebyl zase jednoznačný, měla z toho všeho čím dál zamotanější hlavu, což se jí špatně přiznávalo. Hrála však roli poradkyně a tak se rozhodla pokračovat, i když měla značně nejistou půdu pod nohama.

Když spolu probraly, co chtěly a Jana se zvedala k odchodu, najednou jí zvonil telefon. Ukázalo se, že volá léčitelka, které Jana posílala e-mail sotva před dvěma hodinami. Janě chvíli trvalo, než se zorientovala, protože jméno Anna Garcia si moc nezapamatovala, navíc léčitelka mluvila jaksi zastřeně a nejspíš byla i cizinka.

Nicméně Janě potvrdila, že je dohodnutá s jakousi Adélou Zoubkovou o tom, že přijme na měsíční kůru nějakou vážně nemocnou paní, léčba bude stát podle základní sazby 66 tisíc, ale platbu uhradí osobně paní Adéla. Léčitelka se také zmínila, že preferuje okamžitý nástup, protože v daném místě již léčí někoho jiného a snaží se maximálně využít svůj čas od začátku pobytu.

Jana byla moc ráda. Dohodly se spolu, že zítra zavolá, jestli tetička nastoupí léčbu hned, nebo se naopak dohoda zruší. Hned poté se rozloučila se Zahran a doufala, že vše dopadne dobře a že teta na léčbu nastoupí, i když platba od tchýně je opravdu velmi podezřelá sama o sobě. Ale co, říkala si, tchýně se všude snaží upozornit na to, jak je dobročinná, třeba občas myslí svou dobročinnost i vážně a třeba vedlejší motivy nemá. Každopádně, i kdyby nějaké špatné úmysly měla, zachránit někoho od vážné nemoci je velký čin. Přesvědčovala sama sebe Jana a těšila se na to, až teta uslyší dobré zprávy.

Když Jana otevřela dveře z bytu, před nimi stál již pan Baránek, kterého se Jana samozřejmě lekla. Ale vzpomněla si, že ho včera viděla a choval se neurvale. Nyní vypadal jako zmoklý, mrazem přešlý vrabec, kterého by politovala. Působil jako někdo velmi smutný a unavený, omlouval se hned, že tam překáží a že přišel příliš brzy.

„Dobrý večer. Vy si mě asi nepamatujete, včera jsme se potkali na zastávce na nábřeží. Já jela sem a vy jste právě přišel z Letné. Ale moc dobrou náladu jste asi neměl. Ale já jsem také někdy bručoun.“

Hana nevěděla o co jde a tak jen sledovala, jak se Baránek zase omlouvá a sama se nestačila divit, jaké náhody se dějí. Potom ho pozvala dál, zatímco Jana si na chodbě rozsvítila a celá nadšená jela za tetičkou.

Bedřich Baránek se zul, šel do pokoje a byl rozhodnutý, že žádné habaďůry na ni už zkoušet nebude, protože si potřebuje s někým promluvit. Hlavně potřebuje názor od ženy, protože si uvědomil, že o životě nic neví. To, že před necelými 24 hodinami chtěl skončit se životem svým nebo své ženy a jejího milence, to jím teprve nyní otřásalo. Nikdy by nevěřil, že je schopen se chovat takto a byl z toho najednou velmi zdrcený.

„Víte, raději jsem přišel…. Sama jste mi říkala něco o rozchodu. Já se toho hrozně bál, i když jsem včera předstíral, že ne a že jsem překvapený. Ale to nebyla pravda. Jsem pitomec a ono mě to všechno dostihlo. Nesnáším problémy, hlavně doma ne. V práci jsem měl vždycky hromady problémů a domů jsem chodil vypnout. Jenže asi jsem zapomněl, že moje žena má také právo mít nějaké starosti a že je nemůžu donekonečna nevnímat. Já nevím. Chtěl jsem ji včera zabít, i sám sebe.“

Haně se chtělo plakat, když ho pozorovala a poslouchala. Nahrnuly se jí slzy do očí, když slyšela jeho upřímná slova plná bolesti. Na druhou stranu, s mírným zpožděním, začaly se jí ježit vlasy hrůzou, protože jí teprve začalo docházet, že on byl včera schopen udělat hrozné věci a že v tom všem mohla sehrát nějakou roli i ona sama.

„Vždycky jsem si myslel, že musí být doma a že tam snad bude navěky. Proč mi nic neřekla? Proč neřekla, že jsem debil a že se musím změnit, jinak to nevydrží. Nebo já nevím, já tomu nerozumím. Vždycky jsem se snažil bejt hodnej. Já to nechápu. Oba jsme na sebe byli hodný a přesto utekla, že nemohla prý dál. Jsem blbec, nikdy jsem ji neposlouchal, takže vlastně ani nevím, co říkala a proč. Asi jsem myslel, že je umělohmotná a problémy nemá.“

Slova se z něj jenom hrnula a Hana ne vše už poslouchala, protože měla vlastní starost. Mohla způsobit nejen změnu v něčím životě, ale mohla způsobit i tragédii. Ano, ona by nestřílela, ale stejně se jí její vlastní role přestávala líbit. S obtížemi se již soustředila na to, co říká on, potřebovala by klid, aby si vše srovnala v hlavě.

„Včera jsem do nich vypálil celý zásobník, byl jsem jak šílený. Vůbec jsem nevěděl, jak můžu ten žal, to utrpení přežít. Pak jsem je hodil do auta…“

„Cože?“ skočila mu do řeči Zahran, která ztratila nit a nyní byla vyděšená totálně.

Baránek se zastavil a nevěděl, čemu nerozuměla a zdali vůbec rozuměla něčemu z toho, co tam plácal.

„Ty medvědy.“

„Jaký medvědy?“ zeptala se ona, protože tomu fakt nerozuměla.

„No ty, co jsem zastřelil, když jsem nenašel ženu s jejím milencem. Prostě jsem začal střílet do těch medvědů, asi aby to někdo schytal za ně.“

Hana si najednou s obtížemi vybavila, že říkal něco o medvědech jako symbolech jejich lásky a že je vzal v pokoji. To ji uklidnilo, postupně jí docházelo, o co asi jde i když to bylo stále velmi znepokojivé. Představa postřílených lidí, nebo i medvědů někde v zoologické, to by na svědomí opravdu mít nechtěla.

„Počkejte, já jsem se v tom úplně zamotala a teď jsem sama zralá na konzultaci s někým jiným. Chvilku jsem ztratila nit v tom, co vyprávíte. Co byste potřeboval, abychom dnes probrali? Žena se tedy odstěhovala. Chcete, aby se vrátila?“

„Samozřejmě, jestli ještě bude chtít. Říkala mi dnes, že nikoho nemá a že už nemohla dál. Asi jsem jí ubližoval, ale nevím čím. Nebo se sama sesypala nevím z čeho.“

„Dobře, zkusíme to rozebrat. Podíváme se, jestli je tedy sama a jestli se chce vrátit a pak uvidíme.“

Hana se najednou cítila úplně vycucaná, hlavně už chtěla, aby přestal mluvit a mohla se soustředit. Nebyla schopná si vzpomenout, co viděla včera, vybavovala si jen eso holí, které jí připomínalo oheň a velkou hůl. Měla vlastně pocit, že je žárlivý až přespříliš a možná nechtěně potvrdila milence. Nevzpomíná si najednou přesně, ale chybu udělat mohla.

°°°°°°°°

Nedočkavá a velmi nadšená Jana, odvyprávěla vše tetičce, ta ale byla trochu skeptičtější, než její mladá a naivní neteř. Když si však mohla vybrat, byla pro léčitelku. Sice se jí pořád něco nezdálo, ale jakmile do rozhodovacího procesu vložila rozum, neměla dle něj co ztratit. Buďto to vyjde, nebo nevyjde. O operaci se nejedná a jestli léčitelka s nějakými energiemi opravdu pracovat uměla, mohlo to prostě pomoci. Sama si však nic podobného představit neuměla a tak se musela spolehnout na to, že snad pozná, kdyby jí léčba ubližovala či nějak neseděla.

Jana tetě popisovala, jak ji bude k léčitelce vozit, jak vypadá její budoucí pokojík pro hosty a jak se nebude muset vůbec o nic starat a bude hodně odpočívat. A přestože to původně neměla v plánu, svěřila se tetě i s tím, že byla u kartářky a ptala se i na její záležitost s léčbou.

I v tomto směru byla teta skeptická, ale byla zvědavá dost na to, aby se vyptala na vše, co se jí týkalo. A ať chtěla či ne, stejně informace od Jany zahrnula do svého rozhodování, protože tato oblast mezi nebem a zemí byla pro ni obrovskou neznámou, ve které se oproti jiným lidem neorientovala vůbec. Někdy si ale myslela, že se neorientují ani ti, kteří se tváří, jako by se orientovali.

Nakonec tedy padlo jednoznačné ano. Jana vyskočila od stolu a tetičku objala, protože věřila už tomu, že léčitelka za ty prachy dělá snad i zázraky. A první zázrak, který zde jednoznačně probíhal, byl ten, že vše pocházelo od tchýně, ze které ještě včera měla velký strach. Na to ale momentálně zapomněla a neměla ani potřebu vyprávět tetě o věcech, které se v domě děly a které teta zatím nevěděla.

I když byla již pokročilejší večerní hodina, zavolala Jana ještě tchýni, aby jí oznámila výsledek rozhodování. Tchýně, ostatně jako vždy při telefonním spojení, byla velmi věcná až strohá. Řekla jen, že hned druhý den zaplatí a nakázala Janě, aby tetičce pomohla s balením, protože odpoledne pro ně pošle někoho s autem a pozítří může léčba začít.

Ještě Janě řekla, že termín lázní pro Milana se změnil a on léčbu nastupuje také pozítří. Jana si teprve uvědomila, že s ním ještě nemluvila a zpráva ji trochu zasáhla. Radost z tetičky však chmury zaplašila a více na to myslet nechtěla. Však ho zítra uvidí a bude mít čas se s ním rozloučit…