Zahran "Vědma" za hranou (Zápis 10.)

Haně přestal fungovat zapalovač, a tak šla opatrně do kuchyně, kde byla stále ještě rozbitá žárovka. Jana, protože byla velmi nervózní z toho, že každou chvíli bude jejich hovor přerušen a bude muset jet k tetičce za malou, raději sama zavolala, aby se ujistila, že vše je pořádku. Její překvapení bylo značné, když se dozvěděla, že malá spí jak dřevorubec a nejeví absolutně žádné známky neklidu. Prý dokonce hlasitě chrápe, takže i tetička byla jaksi bez napětí, že dítě kuje nějaké své pikle.  

Jana pocítila radost, už dlouho nezažila takovou dobrou souhru náhod, ze které by byla v pohodě. Spíš v poslední době znala situace, kdy souhra náhodiček těžce hrála proti ní. Je to zajímavé, pomyslela si. Jsou dny, kdy je na nás soustředěna zjevně negativní pozornost a pak dny, kdy je vše obráceně a člověk jako kdyby cítil pomoc na všech stranách. Dnes je jí dobré nakloněno, asi mělo dojít k tomuto setkání a je jí dopřáno více času.

Hana se znova zadívala do karet a navrhla, že se podívají na možnost, jak by Milan reagoval na jejich odchod od tchýně. Janu to také zajímalo, ale v duchu měla obavu, že s ním nikdy nic nehne a že on tam zůstane napořád.

Opět jí vyšel velekněz a ďábel a pak rytíř disků, který na kartě vypadal jinak. Dokonce snad jako oráč, jenž je dost sedřený. Osm disků, tři disky, umírněnost. Samé karty, které moc pohybu neukazovaly. Když se Hana chvíli soustředila na jeho naturel, cítila se, jako kdyby ji jeho energie doslova zalehla. Pomalý, klidný, ne moc přemýšlivý, asi flegmatik jak poleno. Dobrej tahoun na statek, to viděla najednou úplně v barvách.

„Na něm se dá dříví štípat, že?“ zeptala se Hana.

„To je přesný a když už má v nějaké krizi dost, tak jde štípat dříví. Kdybyste viděla, jaké máme zásoby, dřevo by se dalo prodávat. Vlastně s tím chce tchýně i začít, když ho máme tolik. Ale dnes používáme štípačku a myslím, že se tím Milan už tolik neodreaguje. Chvíli pracuje se sekerou a pak sedí u té elektrické. Někdy se mi ale zdá, jako kdyby ho úplně fascinovala. Kouká na ty pukající špalky celé hodiny, jako na televizi. Možná to má jak drogu, nebo ho ten stroj nějak uklidňuje.“

„Možná to jinak ve vašem prostředí ani nejde. Máte něco vy, abyste se odreagovala?“ zeptala se Hana spontánně, ale napadlo ji, že vyslýchat by ji neměla a že není vhodné, aby byla zvědavá.

„Čtu. Nic jiného moc dělat nemůžu a na nějaké ruční práce jako vyšívání nejsem zrovna dělaná. Zkoušela jsem malovat, ale mě zajímají spíš informace. Škoda, že nemohu více na internet, ale zatím mám materiálu dost, jezdím do knihovny do Berouna. Čtení tchýni dokonce ani nevadí.“

„Chcete pak pokračovat ve studiu?“

„Já bych ráda, ale určitě mě budou chtít v rodinné firmě. Už teď se učím účetnictví a nejspíš se budu starat o celé papírování.“

„Co když tchýně chce, abyste to tam pak vedla v jejím duchu a nejdříve vás chce vytrénovat? To mě jen tak napadlo, protože se mi nechce věřit, že vás pěstovala jenom jako nosnici, která vyvede mladé a pak skončí v polívce. Pardon. To byl blbej vtip.“

„Víte, četla jsem slavnou knihu Rosemary má děťátko. Bylo to pro mě dost strašidelné, když jsem dítě čekala a viděla jsem, že jsem tam skutečně jako ta chodící děloha, která má jen porodit a pak je jedno, jak se ke všemu postavím dál. To byste tchýni musela vidět. Vlastně se o dobytek, který je březí, také takhle stará. Jen jim nedává ty elektrošoky a nenutí je modlit se jak o život. Nenávidím to v kostele, i když paradoxně jsem začala věřit.“

„Neříkám, že tchýně není praštěná bláznivka, možná je, ale i tak, musí mít nějaký jasný konkrétní důvod, proč se tak chová. Jen pochopit její logiku a motivy. A možná byste pak měla klíč ke všemu dění tam,“ uvažovala Hana nahlas, protože se jí zdálo, že Jana je dost silná a není možná nutné, aby utíkala. Jen se postavit.

„Co by se stalo, kdybyste ji odmítla poslouchat a vzepřela se?“

„V čem jako, nebo proti čemu například?“

„Já nevím, třeba kdybyste odmítla jít do kostela s ní.“

„No, to se stalo mockrát. Začala kvílet a modlit se za odpuštění a říkala, že svolávám na rodinu zlo, nebo že se něco stane. A stalo. Pokaždý.“

„To si děláte srandu,“ řekla naprosto vážně Hana, protože ji to opravu vyvedlo z rovnováhy.

„Nedělám, ale nebyly to třeba tragédie. Jen někdo náhle omarodil, nebo přišla ztráta peněz, nebo cokoliv jiného. Ale většinou hned, nebo do jednoho dne. Tchán taky pak často úpěl bolestí, občas i plakal, protože ho nesnesitelně bolela noha. Měl kdysi vážný úraz.“

„To snad není možný, to je jak v pravěku a ještě k tomu jako když je vše zakletý. Třeba se to dá nějak racionálně vysvětlit.“

„Nebo to třeba organizuje tchýně všechno, ale vím, že to zní šíleně,“ dodala Jana.

„Zní, ale na druhou stranu, tady se děje tolik šílených a iracionálních věcí, že je asi možné i tohle.“

„Víte, skoro všichni chtějí mír a blahobyt a dobro a podívejte se, v jakém stavu svět je. Je to stejné, jako u nás doma. Budujeme tam rodinu a blahobyt a přitom je to úplně na hlavu a bojím se tam o život a o to, co se mnou bude. A nejen o sebe,“ řekla rozumně Jana.

„To máte pravdu, člověk pro les nevidí třísku a pro třísku nevidí zas les.“ Pronesla zamyšleně Hana, ale stále nad tím v duchu kroutila hlavou.

°°°°°°°°°°°

Když Bedřich přijížděl k chatě, měl za sebou už tolik myšlenkových procesů, až bylo s podivem, že mu celý systém nezkolaboval. Jako lidé před smrtí mívají prý zrychlené promítání celého svého života na svém duševním plátně někde v pozadí mysli, tak něco podobného, ale dost chaotického měl i on. Několikrát se mu promítlo snad všechno pěkné, co zažil s Míšou, ale několikrát se mu promítlo i to, jak ji zabíjí, pak sebe, nebo oba naráz, nebo jen jejího milence, nebo všechny tři. Miloval a pak nenáviděl nejen ji a jeho a sebe, ale celý život. Exploze všech možných i nemožných emocí způsobila, že jednotlivé fragmenty se zase různě odrážely a vracely do vědomé mysli a nekontrolovaně se střídaly. Nechtěl je tam mít, ale měl je. Nebylo možné si říct, tebe už nechci, ty mě neotravuj. Nenáviděl i ten stav a kdyby to šlo, všechno by zastavil, protože to bylo nesnesitelné. Kdyby alespoň poloviny se zbavil, dalo by se v tom začít přehrabovat. Ale takhle to nešlo.

Když byl od chaty asi sto metrů, nechal auto u cesty. Nešlo o nic neobvyklého, jiní chataři také jezdili pozdě večer, zejména Pražáci. Na baterku samozřejmě zapomněl, a když mu to došlo, málem se tloukl do hlavy. Ale v autě baterka měla vlastně být, napadlo ho hned, ale otázka je, jestli vůbec svítí.

Vyštrachal ji ze zásuvky u spolujezdce, ale nesvítila. Tedy téměř. To bylo k ničemu, zdechne za chvilku, stejně jako ten hajzl, dodal sám pro sebe nenávistně. Vysoukal se zase z auta, vzal tašku s medvědama a pistolí, když najednou mu došlo, že tam nemůže přijít jen tak a začít střílet. Vždyť by ho chytli. No a co? Skoncuji to taky. Ale já asi nejsem schopen se teď zastřelit, takhle bez přípravy. Najednou ztratil energii, během jízdy věděl jen tolik, že nenávidí a letěl proto jak vítr. Ale teď?

A jakou potřebuju přípravu, když chci ukončit tenhle zkurvenej život?

Měl najednou pocit, že s životem se má nějak rozžehnat, vše mělo probíhat nějak v klidu, vědomě a měl by být se svým činem vyrovnaný. Co to je za blbost? Vždyť je to jedno, jak skončí. Nechci tady už být, všechno mě sere. Nechci tu být ani s ní ani bez ní. Ani nevím, jak jsem vše doteď přežíval. Vůbec nevím, proč jsem to hrál, stejně mně to všechno lezlo krkem.

Tak proč chci zabít i ji a jeho? Měl bych zabít jen sám sebe, když mě to tu nebaví. Oni třeba budou spokojení a šťastní až do svého stáří, napadalo ho, jako kdyby v sobě měl nějakého škodolibého rýpala.

Ne, ne. Musí se uklidnit a nejdříve zjistit, jestli tu jsou. A teprve pak se rozmyslí, co dál. Snažil se ovládnout, což se podařilo, a tak popadl medvědí tašku a šel.

Cesta k chatě byla trochu vidět, stromy byly již částečně opadané a skromné světlo měsíce na obloze malinko prozařovalo jinak hustým listnatým lesem. V chatě ale nikdo nebyl. Okenice byly na oknech, z komínu se nekouřilo a uvnitř musela být již dost vlezlá zima.

Pro jistotu vzal náhradní klíč z jejich tajného místa pod jedním kamenem ve skalce, ale uvnitř opravdu nebyla žádná čerstvá stopa ani po jeho milované ženě, ani po tom šmejdovi.

Napadlo ho, že by si měl jít lehnout a snažit se vše zaspat. Také, že by měl nechat manželku na pokoji. Ale ta myšlenka ho spíš nadzvedla a bránil se jí. Ne, jde hledat dál. Musí být nějaké řešení.

Uvažoval, jestli by nešla vystopovat podle mobilního telefonu, ale nevěděl jak. Určitě něco takového jde a používá se to, ale jak má něco podobného udělat on? Znal jen lokalizaci IP adresy a to bylo naprd. Rychle vytáhl mobil a snažil se vyhledat na netu informace o lokalizaci telefonu. Byla to ale blbost, protože je jasné, že telefon přece nemá zapnutý. Musela by být úplně natvrdlá, kdyby si ho nechala během útěku zapnutý. Poprvé ho napadlo slovo útěk. Jak to, že je na útěku?

No jo vlastně, vždyť on si zatím ani neověřil, jestli by mu vzala telefon, ale zabíjet jel hned, napadlo ho zase. Už mi hrabe, řekl si polohlasně v šeru pokoje, kde zatím seděl.

Vytočil její číslo a nic. Prý to mám zkusit později. Napadlo ho zavolat kartářce a zeptat se jí. Její mobil si už uložil a tak volal hned.

°°°°°°°°°°°

Hana se právě začínala loučit s Janou, protože čas pokročil a to hlavní již probraly. Když mobil zazvonil, napadlo ji, že to snad bude další klient, ale bylo již pozdě. Po zvednutí se jen divila. Pan Baránek nutně potřeboval vědět, jestli umí lokalizovat ztracené lidi skrze věštění. To ale ona neuměla a také nic podobného doposud nezkoušela. Pan Baránek byl zklamaný, prý slyšel, že různí senzibilové pomáhají třeba i policii, ale Hana dál trvala na svém. Ani se neptala, kdo vlastně zmizel, bylo jí vše jasné. A Baránek nic nevysvětloval, jen se zeptal, zdali by to nešlo nějak zjistit za pomocí mapy a nějakého kyvadla, například. Hana opět zopakovala, že nic takového neumí a že by měl možná dát své ženě čas, aby se pak ozvala sama. Jenže to Bedřich nechtěl slyšet a tak hned zavěsil…