Zahran "Vědma" za hranou (Zápis 7.)

Paní Baránková promýšlela, jestli na něco nezapomněla a pro jistotu vytáhla z kabelky seznam poznámek, na kterém měla vše důležité vypsané. Byla v posledních dnech tak vyřízená, že si poznámky psát už musela. Měla sepsané vše, co musí sbalit, co komu včas říct, co vše zařídit, bylo toho na ni prostě moc.

Přes den se ještě mohla koncentrovat, ale doma už jela jen na jakýsi šetřící režim a nebyla si ničím jistá. Stále musela po sobě kontrolovat, co udělala, jestli vypnula nebo zapnula tamto či ono a tak dále. Často ani nevěděla, jestli vybalila nákup, někdy si ani nebyla vědomá toho, jestli ho přinesla vůbec z auta. Byla z Bedřichovy přítomnosti tak vyšinutá, že si jejího podivného chování všiml už i on. Naneštěstí si to špatně vysvětloval, ale nemělo žádný smysl už o tom mluvit.

Nedokázala ho už snášet, přímo se ho štítila, připadal jí jako pijavice vždy, když se k ní začal lísat. A čím více se odtahovala, tím naléhavější a dotěrnější byl on. Její upadající zájem se snažil kompenzovat tím, že při televizi si sedal blíž než jindy a dokonce ji zas brával za ruku. Nejraději by ječela, že tohle snad ne a že takhle to nejde, ale nedokázala to už. Léta zkoušela se s ním domluvit, ale nějak to nešlo.

Byl zvláštně umanutý, maloval si svět, jak ho chtěl mít a nebylo možné mluvit jinak. Když chtěla řešit nějaký problém mezi nimi, začal se divně koukat a dokázal vše naprosto vytěsnit. Jako kdyby nic neřekla, jako kdyby nenazývala věci pravými jmény. Nechal ji vymluvit, předstíral, že poslouchá a pak okamžitě přešel ke svému klasickému chování. Jen pár minut poté, co mu třeba řekla, že to nesnáší.

A čím více toho na něj vytáhla, tím více slizký jí pak připadal, protože byl prostě jak z jiného světa. A jeho dotyky byly najednou tak nesnesitelné, že prostě už nemohla dále. Nedávno, když odněkud přinesl vypálená cédéčka se všemi starými díly Červeného Trpaslíka, dívala se s ním. A když se tam objevila velká a divná obluda jménem Slizka, začala se najednou hystericky smát a nemohla přestat. Nejdříve se k jejímu smíchu připojil i on, ale když nedokázala smích zklidnit, začal se na ni dívat zlobně a nakonec jí řekl, že je strašná. Nevěděla sice proč, ale prostě se to vymklo.

Musela utéct, žádná debata nikdy nikam nevedla, vlastně jako kdyby nikdy žádnou nevedli. Poslední dobou se ale začal chovat tak, jako kdyby ona měla milence. Bylo to úplně iracionální, vše co dělal. Nejdříve si toho moc nevšímala, ale postupně začala nabývat přesvědčení, že on si vymyslel milence, aby nemusel přijmout situaci takovou, jaká je. Bylo to pro něj z nějakého důvodu přijatelnější, než cokoliv jiného předtím.

Začala se ho bát, zdálo se jí, že se vžívá do své nové role a kuje nějaké pomstychtivé pikle. Tomu už nedokázala porozumět vůbec a být s ním ve stejném domě bylo již nad její schopnosti a možnosti to snést. Co ale bude nyní, to se nedá odhadnout. Rozhodla se zmizet, ale jestli to nahlásí na policii, stejně se vše hned odhalí a bude ho mít za zády znova.

Opět pročítala seznam, odškrtávala, co zařídila a co nebylo možné zatím udělat. Snad je to prozatím vše. Dnes ji určitě ještě nenajde, nemá šanci. A možná kdyby ji našel, bude dělat jakoby nic, jako že se jen na pár hodin zdržela u kadeřnice. Nedalo se vůbec odhadnout, jak se nyní zachová.

°°°°°°°°°°°°

Paní Hana si udělala lehkou večeři, plánovala se trochu učit další karetní výklady, když najednou zazvonil telefon. Když ho zvedla, byla více než překvapená. Ukázalo se totiž, že volá mladá paní z tržnice, se kterou si dnes chvíli povídala a které nakonec významně darovala svoji vizitku. Zapůsobilo to, mladá paní prý celé odpoledne i večer o tom všem přemýšlí a rozhodla se poprosit o pomoc. Hana ji s potěšením vyslechla a aby ukázala dobrou vůli, nabídla mladé paní, ať si sama navrhne termín. A mladá paní se zeptala rovnou, zda-li by to bylo možné hned. Hodin bylo celkem málo a ona dala teprve dítě spát a hlídání prý má zajištěné. Proč ne? řekla si v duchu Hana a hned se domluvily. Takže dva kšefty za jeden den, to je skvělý začátek, radovala se Hana a měla pocit, že má vyloženě požehnání.

Rozhodla se udělat si ještě kafe a pro jistotu se šla podívat do komory na žárovky, protože takové šero v pokoji jí nevyhovovalo. A poštěstilo se, i když našla jen stowattovou, což se jí zdálo zase moc. No nevadí, říkala si, může se mi hodit, kdyby to tu zase nějak vybuchovalo.

Netušila, co by mohl být problém mladé paní, ale jistě se to nějak vyvrbí, důvěřovala si.

°°°°°°°°°°°°

Zatímco seděl ve skrytu roští, snažil se vytřídit šílenosti, které ho napadaly. Nejdříve chtěl jeho i ji zabít, to bylo jasné. Jenže mezitím se rozbrečel a taky ho bolela levá ruka, se kterou si něco provedl před chvílí, když si chtěl utrhnout tu větev. Nemůže ji zabít, protože ji miluje. Oni se přece milujou, to „ON“ do toho vstoupil jako cizí vetřelec a zkazil jim jejich štěstí. Jemu by se mělo něco stát, hajzlovi.

Říkala, že možná nebude doma. Moc dobře si to naplánovali, určitě jsou na chatě. Věděl, že ona tam občas tajně jezdí, i když říká něco jiného. Nejdříve musí zjistit, kdo to je a pak to budou muset ukončit. Ano, nejdříve vypátrat, kdo to je a čím ji tak omámil, že je jako smyslů zbavená. Musí ho najít a pak to zařídí. Však už byl blízko různého zařizování, může zařídit i jeho zmizení.

Pan Baránek, celý zpocený a zase vystydlý, se po nějakém čase zvedl z křovisek a rovnou sešel na nejbližší chodník směřující dolů z Letenských sadů. Na cestu viděl dobře, bylo tam dost lamp a záře se na celou stráň nesla i od nábřeží. Policajty nikde nezahlédl, možná je nikdo ani nevolal.

°°°°°°°°°°

Mladá paní Jana Zoubková přijížděla právě z Malé strany, ale musela na nábřeží pod Letnou vystoupit, protože její tramvaj jela směrem do centra a ona musela přesednout na jinou. Velmi se bála nejen proto, že byl večer, ale rozhodla se jít ke kartářce a to byl krok směrem k oblastem, kterých se bála. Zejména poslední dobou, dříve na nic nevěřila.

Bylo teprve něco po osmé, ještě byl velký provoz, ale zpátky si raději vezme taxíka. Z chodníku ve svahu viděla přicházet muže, nejdříve si myslela, že se jedná o bezdomovce, ale podle oblečení tak nevypadal. Dokonce měl na rameni snad i počítač, i když vypadal celý nějak uválený. Také měl bílou košili, takže je to spíš úředník, uzavřela pro sebe. Možná je opilý, napadlo ji a nejistě se dívala, zda-li už nejede nějaká tramvaj.

Pán se ale nemotal, jen měl takový divný výraz a byl dost špinavý. Také sako měl vzadu roztržené ve švu, ale nijak ho to neznervózňovalo. Stejně tak mu nevadil javorový list na hlavě. Když se postavil vedle Jany, cítila se nesvá a protože nemohla dělat, že nic nevidí, slušně se zeptala: „Nestalo se vám něco? Jste v pořádku? Nemám někam zavolat?“

„A komu byste volala?“ obořil se na ni s tak hrubým výrazem, že se lekla ,až málem vypadla z nástupiště.

„Promiňte,“ špitla a začala se procházet co nejdál od něj. Kdyby mohla, tak by schůzku s kartářkou hned zrušila, ale nemá tak často příležitost se trhnout od muže a ještě méně od tchýně. Musí k ní jít hned, když už se jí tato možnost dnes naskytla. Byla ale vyjukaná a ve všem teď viděla dobrá nebo špatná znamení.

Tramvaj naštěstí přijížděla, nastoupila na opačný konec vozu než ten hulvát a napětí povolilo. Ve voze bylo ticho, každý se zaobíral svým mobilem a nikdo s nikým nehovořil. Moc už v Praze nepobývala, ale takhle si cesty tramvají nepamatovala. To už spolu lidé mluví jen přes chytré telefony? Kéž by to tak bylo i u nás, napadla ji směšná představa. Tak ráda by měla tchýni jen na mobilu a nejlépe ztlumenou a bez obrazu.

Když dorazila na Letnou, zahnula do ulice, kam měla jít a během chvilky byla na místě. Dům byl odemčený, vystoupala do poschodí a vešla dál. Paní Hana právě zkoušela novou žárovku, ale musela celou lampičkou pootočit jinak, protože světlo se jí zdálo moc prudké.

„Tak s čímpak byste potřebovala pomoci? Pochopila jsem z telefonu, že máte konkrétní problém a musíte ho neprodleně řešit.“ Začala Hana rovnou, aby se mladá paní nemusela dlouho ostýchat.

„Já se totiž strašně bojím tchýně. Nebo ji možná spíš nenávidím, než se jí bojím. Nebo možná oboje. A taky se bojím svého dítěte a to čím dál tím víc. Trochu i manžela, ale on je spíš takovej poddajnej, on se chová jak ona chce, ale ona je šílená. A nemám kam jít, ale stejně mě hlídají. Nebo možná nehlídají, ale všichni tam fungují podle přesného rozvrhu, den za dnem je stejnej a jakékoliv vybočení je jako vyhlášení války všem.“ Hrnula se její slova jako divoká voda vylitá z koryta řeky, kde vše bylo předtím přesně vymezené, ale najednou vše bylo živelné.

No, to vypadá jako problém, pomyslela si Hana pro sebe. Docela jistě věřila té mladé ženě, že prožívá soukromé peklíčko a neví kudy kam.

„Já vám raději hned zaplatím, tady je tisíc korun, víc nemám a čas mám tak hodinu, tedy doufám. Taky se malá může probudit a začít túrovat nervy tetě. Ta by mě pak zavolala během pěti minut, protože by byla na infarkt. Ani bych se nedivila, kdyby se to stalo, malá vždycky vytuší, když se něco děje a pak udělá rošambo,“ říkala poměrně dost přesvědčivě, s jakýmsi trpkým až kyselým výrazem ve tváři.

„Dobře, tak jdeme na to. Chcete sama míchat a snímat, nebo to necháte na mně?“

„Radši vy, a nebo já. Stejně jsem se bála jen kvůli tchýni, protože je to zakázaný.“

„Co je zakázaný?“

„No přece obracet se na ty, co provozují nějakou magii nebo věštění osudu, nebo jak se to říká. Ale ať si trhne nohou,“ řekla vzdorovitě Jana a vzala karty do rukou celkem s potěšením.

„Co teď mám dělat?“

„Míchat karty a myslet na svou otázku. Připravte si ji. Pak mi vytáhnete deset karet, které si vyberete a já je tady budu pokládat do nějakého tvaru. Pak mi povíte tu otázku a já vám podle vašich karet řeknu, jaká je odpověď, jak to je.“

Hana se ještě zvedla a přinesla své návštěvě vodu ve sklenici, kterou postavila stranou. Paní Jana zatím míchala karty a snažila se přesně zformulovat svou první otázku. Tchýně to však nebyla, trápilo ji více to, co cítila z vlastního dítěte. Chtěla vědět, kde se to v něm bere a bála se, aby ji jednou nezabilo vlastní dítě stejně, jako se to stalo již mnoha jiným rodičům po celém světě. Od té doby, co měla malou, na každou takovou zprávu v televizi byla značně citlivá. Často se jí zdálo, že se na ni hrozivě a zároveň s výsměchem Rebeka dívá.