Chytrolínův den. (Zápis 10.)

Rita, pořád ještě vykolejená z toho, že neposkytla pomoc cizím lidem, když pravděpodobně jako první zahlédla autonehodu, seděla nervózně s mobilem v ruce a nedokázala nijak reagovat. Její malá a neprůbojná dušička sice křičela, ale na to už byla zvyklá a uměla takový hlas snést, aniž by ve svém chování cokoliv změnila. Nebylo jí v tom však dobře.

Když byla malá, ráda snila o tom, že je neohrožená hrdinka, ale dětské sny o hrdince vyměnila za jinou vysněnou roli, která měla také své půvaby. Například, že je krásná, uznávaná, vysoce hodnocená a populární. Vlastně jí taková pozice známé modelky připadala ještě atraktivnější, než nějaké pouhé hrdinky, která byla spíše pohádkovou postavou, než skutečně vlivnou figurou tohoto světa. Vzhlížela k modelkám, vizážistkám a slavným podnikatelkám, které měly vliv a byly proslulé svou krásou, známostmi a nějakými obecně uznávanými aktivitami.

Petr žádný duševní otřes neměl, rychle však uvažoval, jak to s Ritou navléct dál. Jestli má Rita fotříka na nějaké důležité pozici, mohlo by se mu podařit nakukat jí, že spolu chodí, a mohla by pro něj a jeho tým vyjednat dobré podmínky k natáčení v Karibiku. Chtěl natočit klip z prostředí luxusu, chtěl v klipu černochy a podobně.

„Kdy za tátou většinou létáš? Když je sezóna, nebo tam je sezóna pořád?“ musel se zeptat hned, aby měl jasněji.

„Sezóna je v Karibiku v zimě a na jaře. Je více sucho, ale teplo je těch místech pořád. V sezóně je v hotelech natřískáno, mimo sezónu v pohodě. To tam většinou jezdím já, takže když je u nás léto. Ale táta říká…“

„Skvělý.“ Skočil jí do řeči a hned si uvědomil, že se bude muset krotit a zvyknout si být milejší. Nebylo ale snadné něco hned vymyslet, musel se do změny role vžít.

„To je skvělý, že ti to vychází na léto a táta se ti může věnovat víc, když nemá tolik práce.“ Zformuloval krásně téměř duchaplnou větu, která jasně ukazovala, že ji poslouchá.

Cesta rychle ubíhala, bylo potřeba vymyslet něco teď hned, aby se s ní stihnul více sblížit a získal prostor pro manipulaci. Navíc správně předpokládal, že kdyby ji v této fázi vypustil v Praze, asi by o kontakt s ním momentálně nestála. Na tohle měl radary, poznal kdy mu holka zobe z ruky a kdy mu mizí zpod jeho vlivu. Bude muset improvizovat a dostat ji ještě dnes. Rychle uvažoval, jak zinscenovat pěkné odpoledne, aby mu uvěřila, že je z ní celej paf. Musí to udělat hned.

„Musím tady zastavit,“ oznámil nečekaně, jakmile zahlédl u silnice první restauraci. „Jestli chceš, můžeš si odskočit.“

Nechtěla, ale on vyběhl ven, vzal s sebou mobil a o kousek dál na okraji parkoviště předstíral hovor. Byl to zkušený lhář, rychle si setřídil lži, které použil předtím a seskládal si předběžně pořadí lží nových. To už je dávno, co v takových záležitostech chyboval. Dnes přesně věděl, jak to má s kým rozehrané a komu co nakukal. Když hovor jako dokončil, nasadil jiný výraz a vrátil se do auta. Rozhodl se jít hned k věci, do Prahy zbývá pouhých 40 kilometrů. Usedl a rozpačitě se usmál.

„Chtěl jsem ti navrhnout, kdyby ti to nevadilo, že bychom si mohli udělat takový menší výlet.“ Usmíval se téměř cudně a plaše on.

„Ale vždyť jsi říkal, že hrozně spěcháš na letiště.“ Vyčetla mu ona, protože na to, jak ujel od místa nehody, stále ještě myslela.

„Já vím, byl jsem z tebe celej nesvůj, teď jsem to ale zařídil, mámu odveze někdo jiný.“

„Aha. No já nevím, a co bys jako chtěl dělat?“ začínala Rita pomalu zabírat na udičku.

„S takovou krásnou holkou cokoliv, ale co takhle jít na dobrej oběd? Nebo spíš už večeři?“

„No já nevím, nejsem zrovna v kondici.“ Smála se už ona, protože byla štěstím bez sebe. Takový šok tedy nečekala. Nevěděla, že je tak milej a že se předtím choval tak divně proto, že nevěděl jak ji sbalit.

Uvažoval rychle, kde by ji přefiknul, i když na to neměl zrovna chuť. Nemůže to být hned, bude to trvat tak hodinu, než mu ona bude věřit. Ideální bude půl hodiny někde sedět a mluvit, pak půl hodiny někde chodit a pak ji rozbalí. Když to půjde dobře, za dvě hodiny je po všem a pak už budou cukrovat jenom do telefonu. To by šlo, uvažoval zrychleně…

„Tady kousek odtud je známá cukrárna a mají tam úžasný zákusky. V Praze takový nenajdeš. Hned vedle je dobrá restaurace, je to tam vyhlášený. Já teda nemám až takovej hlad, na večeři je snad i brzy, ale něco dobrýho bychom si dát mohli.“ Začal používat už slovo my, aby nemluvil jen o sobě.

„Já se jen podívám na dort a přiberu pět kilo.“ Zavtipkovala ona i když dobře věděla, že je perfektně štíhlá a dokonce si může dovolit trochu mlsat. To považovala za svou velkou přednost, ostatní holky umíraly hlady, aby takhle vypadaly.

„Tak jedem, já si dám větrník. Mají tam megavětrníky,“ usmál se na ni a šlápl na plyn.

Rita se celá blažená zavrtěla v sedadle a právě chtěla napsat rychlou zprávu své kámošce, když shodou okolností podobné myšlenky měl i on.

„Nebudeš se na mě zlobit, když tě o něco poprosím?“ zeptal se a tvářil se tak smutně a upřímně, že se málem dojala.

„Já mám špatný zkušenosti s některýma holkama. Jedna si mě dokonce vyfotila a pak mě vydírala a jiná zase o všem informovala své kamarádky. Já se musím chránit, všude jsou paparazzi a já nevím v naší branži, komu věřit.“ Tvářil se opravdu usouženě, že by ho jeden politoval. I ona ho politovala a hned mu slíbila, že telefon raději vypne.

S úsměvem jí poděkoval a na důkaz vzájemné úcty i on vypnul svůj mobil a hodil ho do schránky na palubní desce. Rita ho napodobila a zapnula mobil do jedné z kapsiček kabelky, protože házet svůj telefon do jeho schránky nebylo ještě vhodné. Poté se na něj hezky usmála a on na ni také. Usmíval se téměř vděčně, zářil jako malý kluk, kterému se splnilo přání.

Rita byla také štěstím bez sebe, právě se začínala zamilovávat, bylo to nádherné. Zapomněla na předcházející hodinu, zapomněla i na to, že během té divoké pařby fotili všichni všechno a že nikdo tam z ničeho vědu nedělal. Ale samozřejmě, chápala ho, že je opatrný.

Před cukrárnou, když zamkl auto a procházeli kolem stolů v připojené zahrádce, letmo ji chytil za ruku, aby otestoval, jestli podrží, nebo se vycukne a uhne. Podržela, i když byla překvapená. Za chviličku byla však blahem bez sebe, vypadalo to, že spolu snad už chodí.

Petr téměř profesionálně monitoroval okolí, nechtěl být viděn s jinou dívkou, protože by mu to mohlo zkomplikovat situaci jinde. Ruku jí po pár vteřinách pustil sám, ale splnilo to svůj účel. V tomto oboru nebyl nováček, měl mnohaleté zkušenosti, což Ritu sice mohlo napadnout, ale právě teď si takové myšlenky nepřipouštěla. Dokonce si nepřipouštěla ani to, že někde slyšela, že se má ženit.

V cukrárně chvíli dělala fóry, než si objednala, co opravdu chtěla. Petr se ovšem nežinýroval. Spucoval tři zákusky a větrník si vyžádal ten největší co viděl, nebo co se mu jevil jako největší. Zatímco jedl, koukl na hodinky, aby si udělal ještě rámcový plán toho, kolik času do ní vrazí a co je ještě ochoten podniknout toto odpoledne.

Když dojedli, navrhnul Petr náhodnou zajížďku podle mapy tvrdíce, že takhle to vždy dělá a má pak báječné neplánované zážitky. Zase lhal, ale ona mu to baštila a vesele se smála jeho povídačkám.

V autě měl všechny možné mapy, nalézali se v okrese Rakovník a tak otevřel turistickou mapu příslušné oblasti a „náhodně“ pohlédl na místo, které se nazývalo „Pravda“. Nebylo to tak blízko u hlavní silnice, ale potřeboval ještě nějaký čas na rozhovor, aby jí řekl, že by rád jel do Karibiku s kapelou, a že by ona mohla v klipu vystupovat, a že by bylo supr, kdyby se zeptala tatínka.

„A je to,“ prohlásil pobaveně. „Kdo se bojí pravdy, nesmí do lesa.“ Smál se a odbočil do vesnice ve směru plánované jízdy.

Když projížděl vesnicí, měl silný pocit, že to tam zná. Krajina byla zvláštní tím, že půda na polích byla hodně červená, to nikde jinde nevídal. Také zde bylo hodně chmelnic, ale ty jsou i v jiných okresech. Vrtalo mu hlavou, zda-li v těchto místech někdy nebyl, ale nemohl si žádnou konkrétní vzpomínku vybavit. Ale to bylo jedno, teď měl cíl cesty a tím byla samotná Pravda.

°°°°°°°°°°°°

Nedaleko silnice vedoucí k hlavnímu tahu na Prahu pejsek Brumíček minul krásné fáro zpěváka Petra Chytráčka a utíkal vesele dál. Panička mu nijak nechyběla, neměl na ní takovou závislost, jako ona na něm.

Brumíkova panička na tom byla jinak, doslova šílela, běhala mezi domy a všem, které našla doma, říkala tu děsnou novinu a prosila o radu a výpomoc. Lomila rukama, volala, plakala, ale především potřebovala pomoc s vytištěním letáků, na kterých bude fotka Brumíčka se slibem, že zachránce pejsáčka dostane tučný obnos peněz. Takovou pomoc nakonec našla, desetiletý chlapec s inlajnama se sám nabídnul, protože z toho koukala odměna i pro něj, když bude jednat rychle. Dokonce uvažoval o tom, že by se finančně vyplatilo psa někde hledat.

Madam Libáková se dočkala, dokonce rychleji než předpokládala, protože chlapec si s tím vším bravůrně poradil. Na internetu našel fotografii úplně stejného pejsáčka a fotografii spolu s textem svižně vytiskl na své tiskárně.

Zmučená paní Libáková spustila mohutný, až hystericky teatrální nářek v okamžiku, kdy viděla fotku téměř totožného psíka, ale pak se jak na povel uklidnila a začala se chovat prakticky. Chlapec, spolu s obdivem, získal od majitelky psa pětistovku za okamžitou pomoc, jen musel ještě slíbit, že se postará o rozlepení zhruba deseti letáčků po okolí. Ostatní si vzala na starost ona.

Protože chlapec měl kromě inlajnů i kolo, rozhodl se objet pár míst v okolí na něm, aby měl celou záležitost co nejdříve z krku a mohl si začít užívat nečekaného výdělku. A jak plánoval a slíbil, tak také udělal. Ve vedlejší vesnici byl obrázek s Brumíčkem již za patnáct minut a právě tam si to teď štrádoval Brumíček. Mimochodem dobře udělal, protože v jeho vesnici se chystal ohňostroj a to on taky nerad…