Projekt "Psychocuc", tentokrát bez úvodu,

protože nemám náladu vymýšlet nějaká moudra. Autobiografický román na pokračování (část 4.)

 Začátek příběhu zde

     Snažila jsem se uvědomit si, jestli jsem někdy zažila něco jako varování, nebo zda-li jsem vůbec používala intuici někdy dříve. Vybavila jsem si však jen tuto událost, kterou nešlo přehlédnout. Tenkrát u mě byla na návštěvě má sestřenice a mě docházely cigarety už k večeru. Dnes už nekouřím, ale tenkrát bylo nemyslitelné, abych si cigarety koupit nešla, protože bych prostě byla na nervy.

      Dokonce jsme si na večer koupily láhev červeného a plánovaly jsme kecat až do noci, když já při myšlence na cigaretu najednou měla myšlenku, která doslova zněla: „ To není důležité“. Myšlenka rychle zmizela, ale pokaždé, když mě napadlo, že si ještě skočím dolů do večerky, okamžitě mi tam skočila tato divná formulace „ To není důležité“. Ze začátku jsem si toho nevšímala, ale cigarety fakticky už došly a já měla ještě čas cigára si koupit, přesto jsem to, zmatená z té divně vnitřní a zároveň silně posazené myšlenky, neudělala.

     Dejme tomu po další hodině už mi to lezlo i na nervy. Závislost na cigaretách se hlásila o slovo a já své potřeby chtěla uspokojit, ale něco do toho stále vstupovalo. Začala jsem se ptát sama sebe, jestli jako zrovna dnes plánuji vyhlásit válku kouření, nebo co to blbnu? Připadalo mi to velmi iracionální a na boj s nikotinovou závislostí jsem neměla právě náladu. Ale myšlenka byla tak divně formulovaná a nevlastní, že jsem zůstávala zmatená a podrážděná, nicméně do obchodu jsem stále nešla, aniž bych věděla proč. Nic podobného jsem nikdy nezažila, nebo se to neuvědomuji.

     Má sestřenice šla brzo spát, stále jsem ještě měla možnost skočit pro cigarety do nočního klubu, který byl hned naproti. Okamžitě mi však naskočila hláška o tom, že to není důležité a tak jsem nabručeně zůstala bez cigaret a nakonec šla spát. Kdo nezná závislost na pití nebo kouření, těžko pochopí, proč to tak pečlivě popisuji. Ale kdo zná závislost, ví že jsem jednala naprosto proti své přirozenosti a to jen proto, že mi naskakovala v hlavě nějaká divná myšlenka.

 Druhý den sestřenice odjela a já zapnula televizi, ve které jsem se dozvěděla o nočním střílení u nás v ulici, přímo před tím klubem. Tehdy poprvé, uvědomila jsem si, že něco mě zabrzdilo a to právě tím, že myšlenka byla tak vtíravá a divně formulovaná, až jsem cítila, že není má vlastní. Vzala jsem to jen jako zkušenost a dál jsem se tím nezabývala. Jestli i jindy reaguji na základě intuice, nebo nějakého vnitřního hlasu, to jsem v tu chvíli nevěděla. ani více nezkoumala.

     Uvažovala jsem dále, co zvláštního jsme zažily v tomto domě, kde jsme bydlely teprve rok a půl. Snažila jsem se vzpomenout na vše, co se odehrálo od okamžiku, kdy jsme se odstěhovaly z hor a zabydlely se zde, na tomto místě.

     Dům, který jsem koupila byl jeden z nejlevnějších, na výběr toho moc nebylo, ale nedopadlo to zas tak zle. Nebyl ve špatném stavu, dalo by se říci, že byl bez úprav a beze změn, a to zhruba sto let. Starý pán, který zemřel těsně před tím, než jsme jej koupily, byl prý hodný pán a zatím jsem slyšela jen samou chválu. Byl prý svérázný, ale lidé jej měli rádi a já pochybovala, že by zde strašil. Sám se domu vzdal těsně před svou smrtí a daroval jej své příbuzné, která dům nabídla hned realitce a já jej prakticky okamžitě koupila.

     V domě jsem necítila žádné negativní energie, ale také na to nejsem nijak citlivá a neřídím se ničím podobným. Buďto se mi někde líbí, nebo místo na mě působí moc temně kvůli světlu, ale energie místa, to jsem nikdy nevnímala. Dům měl velkou, plevelem zarostou zahradu, byl dost velký ohledně mé případné výroby a ve vesnici byla škola, což bylo nejdůležitější. Neváhala jsem při nákupu vůbec, za ty peníze to bylo lepší, než jsem čekala.

     Když jsme v baráku zbudovali koupelnu, která zde neexistovala, na víc už peníze nebyly a tím naše rekonstrukce skončily. Nedalo se nic dělat, dál jsem už řádila jen na zahradě. Po pár měsících v novém domě přišlo nemilé překvapení, týkající se vesnice. Z ničeho nic, začalo zde rychle přibývat cikánských spoluobčanů. Nechci se k tomu více vyjadřovat, ale najednou korzovali po ulicích, muselo se jich přistěhovat snad sto během velmi krátké doby. Atmosféra vesničky se rázem proměnila a to mě opravdu zarazilo. Později jsem se od pošťáka dozvěděla, že úřady z okresu Kladno a Litvínov (nejsem si však jistá) zakoupily levné domy v této vesnici, aby tím řešili problémy ve svých lokalitách. Jestli to byla pravda, to jsem nevěděla, ale vlastně jsem tomu věřila. Musím přiznat, že kdybych to věděla předem, dům bych si zde asi nekoupila, protože by mi nebylo příjemné, stále se s někým dohadovat a narážet na problémy, které neumím řešit.

      Nastěhovaly jsme se v květnu, léto rychle uteklo a v září nastupovala Markétka do první třídy, kde měli nedostatek školáků, takže ji bez problémů přijali i bez zápisu. Vlastně ten zápis jsme předtím udělali jinde a to jen proto, že formální trvalé bydliště jsem měla o kus dál a musela jsem s ní k zápisu někam jít. Já bych ji do školy ani netlačila, ale při zápisu mi bylo sděleno, že je Markétka sice plachá a nesmělá, ale už má velký náskok vědomostí oproti jiným dětem a doma by se už mohla nudit. Asi to tak bylo, skutečně potřebovala hlavně děti okolo sebe a já jí dala asi vše, co jsem dát mohla. Byl prostě čas na školu a jakousi adaptaci. Radost jsem z toho neměla, ale nebylo dobré, aby byla stále jen se mnou.

 Na začátku září, hned jak nastoupila do školy, měla jsem sen o tom, jak jsem bojovala s hady a ten sen byl tak barvitý a působivý, že jej nešlo přehlédnout. I když snem začínala má první kniha, uvedu jej i zde, protože vše mělo svůj vývoj a mému psaní vždy něco předcházelo.

      Jsem v Krušných horách na chatě rodičů. Divné je, že tu nikdo není, ale nevadí. Mám klid, nemusím řešit žádnou práci a to mě přivádí k myšlence, že bych konečně měla otevřít tu starou dřevěnou skříňku. Nebude to asi jednoduché, bojím se předem, jenže já bych ráda pořešila její obsah jednou provždy. Kdo jiný ji otevře, když už nechci, aby tu zůstávala i nadále se svým nebezpečným obsahem? Musím to udělat já a teď je k tomu ideální příležitost, protože ostatní nebudou v ohrožení.

     Jdu do pokoje k posteli, vím že pod ní je ukrytá. Nevím, kolik toho v sobě má, ale nehodlám nad tím dumat a ztratit kuráž. Vím jediné, nechci, aby byla předávána další generaci. Je to špatné dědictví a já si nepřeji, aby moje dcera měla stejný strach jako my všichni. Musí to být řešitelné, není tam schované monstrum ani žádný obludný démon. Jsou to jen jedovatí hadi a musí být v mých silách je vypustit, uvolnit je, případně se ubránit.
"Tak jo, jdeme na to" říkám si.  Já to dělám, panebože !!! Už jsem ten krám otevřela !!!

    Stará dřevěná schránka se po nadzvednutí víka rychle rozpadla, na zemi je spousta hadů, kteří tam spadli, propleteni v jeden chumel. Nejrychlejší a největší kusy bleskurychle zmizely v útrobách chaty, pod nohama mám spousty hadů malých. Někteří jsou jedovatí, hned útočí svými zuby na mé nohy. Nemám zbraň, já pitomec si vůbec nic nepřipravila. Začínám dupat po té hromadě, a najednou vidím, že jsem si nevzala ani dlouhé kalhoty. Po lýtkách mi stéká vlastní krev, ale drtím je patami dál. 

     Točí se mi hlava, cítím slabost, možná jsou to první příznaky uštknutí. Třeba budu za chvíli mrtvá, vůbec nevím, jací hadi to jsou. Zahlédla jsem zmiji, mambu, ale i jiné druhy, které snad nemusí být jedovaté. Potřebuji zbraň, jenže nic po ruce nemám a ještě musím vydrtit ty, co mám pod nohama. Je to důležité, protože rychle rostou a nabírají sílu. Hadi, kteří se odplazili předtím, jsou již schovaní a připravení na útok. Některé vidím. Pohybují se sice obezřetně, jenže adrenalin v mých žilách vybudil všechny mé smysly na maximum a já slyším najednou vše.

     Pod mýma nohama je dokonáno, musím rychle utíkat pro nůž. Viděla jsem pár hadů, jak se zvětšují. Rostou s každou minutou, a je pro mě velice důležité stihnout co nejvíce hned v začátku. Jestli to půjde, zkusím zaběhnout do dílny pro mačetu. V kuchyni hledám velký nůž a najednou přichází prudká rána do krku. Nějaký velký had vystřelil od stropu, své zuby mi zasekl kousek od ucha. Náraz se mnou zamával víc, než samotné kousnutí, sotva se držím . Nůž už mám a tak sekám, jakmile vidím nějaký pohyb. Moc soustředěná už nejsem, jenom švihám tam, kde se něco prudce mihne. Sakra, ten had byl mnohokrát větší než skříňka. Rostou strašnou rychlostí, takže vůbec nevím, proti čemu budu stát za chvíli.

Dostala jsem další zásah do lýtka, nad koleno, do ramene. S mými silami to nevypadá moc dobře. Některé se mi podařilo zabít, když se jejich těla stahovala zpátky z místa výpadu. Myslím, že to brzo skončí, už mám v sobě moc jedu a ztrácím energii. Jak je možné, že oni ji neztratili? Po vypuštění potřebovali jen mžik a byli v plné síle. Jak to, že nebyli polochcíplí? Jak je možné, že oni tak snadno regenerují a rostou více a více? Měli být dávno po smrti, protože je snad nikdo neživil !!! Nebo ano?? 

     Ploužím se dál po chatě, oni postupně vystřelují z různých děr a jdou po mě. Najednou mi dochází, že jsem já měla být už mrtvá. Jedu do mě napumpovali kvanta a já žiji. To je divné. Vůbec mě nenapadlo, že budu tolikrát uštknuta. Co je ale zajímavější, nenapadlo mě, že ten jed nemá sílu mě doopravdy zabít. Něco je blbě, nebo něco je jinak. Dostala jsem mnohonásobně víc ran, než jsem čekala. Nicméně jejich jed není schopen mě zabít zcela, jen mě přizabíjí. Fajn, možná je stihnu pořešit všechny. 

     Chodím pomalu, krvácím všude možně, nezdá se mi však, že by to bylo vážné. Důležitý je teď čas a já tuto práci musím dokončit. Nevím, jak dlouho už s nimi zápolím. Mám pocit, že jsou to tři dny a tři noci. Je to určitě delší čas, protože jsem velmi vyčerpaná.

    Dlouho už jsem žádného hada neviděla, asi jsem je všechny zabila. To je dobře, sotva stojím na nohou. Chvilku nad tím ještě dumám, ale jsem už tak hotová, že dál pokračovat nemohu. Otvírám dveře chaty a vycházím ven. Sedám si na schůdky přede dveřmi, dívám se na oblohu a moc mi to už nemyslí. Nevím ani, jestli je soumrak nebo úsvit. Podle světové strany to vypadá na úsvit, nejsem si už ale ničím jistá.

      Najednou vidím, že právě přicházejí moji rodiče. Táta nese tašky s nákupem, máma jde hned za ním. Přicházejí až ke mě, ale asi nevidí, jak vypadám. Vnímají jenom mou únavu, nevidí ty stružky zaschlé krve, ani ty boláky a modřiny po celém těle. V očích mají jakýsi tázavý pohled, možná něco tuší.

     "Otevřela jsem tu skříňku, už se toho nemusíme bát, " oznamuji stručně rodičům.
Oni přikyvují a nesou nákup do chaty. Koutkem oka jsem zahlédla jednoho hada, který prošustil mezi listy bohyšky. Na něj už kašlu, jen musím pár lidí varovat, ať si ještě nějakou dobu dávají pozor.

     Naprosto vyčerpaná, bolavá a plná těch obrazů, ploužila jsem se domem a hledala odpovědi. Něco jsem vařila, ale byla jsem tak mimo, že jsem potřebovala jít ven a hledat význam toho, co se mi zdálo. Možná se někdo bude divit, proč jsem vše neodkopla stranou, ale to nešlo. Síla snu byla tak mimořádná, že denní realita byla doslova zastřena. Když jsem dovařila, oznámila jsem Honzovi a malé, že jedu do obchodu a že se pak projdu trochu po lese. Venku mžilo, chvilkami to přecházelo v déšť, ale to nevadilo. Odjela jsem do lesa, zaparkovala na šikovném místě a courala a courala hledajíce odpovědi, které nepřicházely, jak bych si představovala.

      Po pár hodinách, během nichž jsem nasbírala hromady hřibů, měla jsem jasno. Sen byl o tom, že mám pokračovat v psaní, ale tentokrát budu části knihy již zveřejňovat. Vypuštění hadů znamenalo, že to nebude pro mě snadné, ale boj s hady nebude trvat dlouho, odhadem tři měsíce. Podle snu, měla jsem na vše vhodnou příležitost, protože v chatě se mnou nikdo nebyl. Svým způsobem to byla pravda, protože poprvé po šesti letech měla jsem dítě ve škole a v družině a já skutečně měla čas na své věci.

     Ve snu jsem vypustila ven vše, co bylo schované, zavřené a čeho se ostatní báli, nebo nevěděli, co s tím. Já měla obsah skříňky vypustit ven a poprat se s každým jednotlivým hadem, nebo spíš s jedovatou myšlenkou či vzpomínkou. Ve snu jsem to udělala, čekalo mě něco podobného zde.

     Když jsem měla jakž takž jasno, jela jsem domů, ale necítila jsem se ještě tak přesvědčená, abych začala znova psát. Věděla jsem, že mám, ale ještě něco chybělo, potřebovala jsem si to nechat ještě projít hlavou. Řekla bych, že sen jsem vzala jako jisté upozornění, ale moc se mi nechtělo se do toho pokládat a nechat se tímto způsobem až tak řídit. Neudělala jsem tedy nic, ale nezapomněla jsem ani na sen, ani na své myšlenky ohledně něho. Hlavně se mi nechtělo všechno tahat na veřejnost a uvažovala jsem , jak to udělat, abych knihu pustila ven a zároveň zůstala skrytá.

      Zhruba za měsíc, kvůli prezentaci mých výrobků, zaujala mě možnost na jistých webovkách vystavit pár fotek svých prací spolu s rozhovorem o tvorbě. Na stránkách bylo již více rozhovorů s různými kreativci, kteří nebyli nijak známí a tak jsem se rozhodla malou prezentaci s fiktivním rozhovorem připravit. Byla jsem vybrána jako vhodný kandidát a já se v rozhovoru obnažila více, než jsem původně plánovala. Nebylo mi to moc příjemné, ale kvůli živobytí jsem nějaké kroky podniknout musela a tak jsem na internet vložila nejen svou fotografii, ale i pár názorů na svět okolo nás, vyplodila jsem nějaké moudro pro čtenáře a přiložila pár informací o technologii mé výroby. Tenkrát začínala krize a já neměla moc na výběr. Buďto ještě něco zkusím, nebo půjdu žebrat na pracák, kde jsem neměla nárok na žádnou podporu, protože jsem po mateřské neplatila už žádné sociální ani zdravotní. Práci pro mě neměli , byla to situace naprosto k ničemu.

Tento počin s mírným obnažením se zamával se mnou tak mohutně, že jsem udělala bez přípravy a rozmyslu něco nečekaného. Během chvilky jsem si na serveru Fler.cz, kde jsem prodávala své výrobky, založila klub čtenářů, kde jsem formou blogu představila první kapitolu své knihy. Nabídla jsem čtenářům blogu vstoupit do klubu, jehož záměrem bylo získat od čtenářů zpětnou vazbu, abych zjistila, jestli je kniha vůbec čtivá, případně co mohu zlepšit. A tak jsem během jednoho dne udělala něco, co jsem se asi bála udělat. Dříve jako bych stála na mostě, ze kterého lidé skáčou bungee jumping, ale já bych nikdy neskočila. Ovšem překonání nepříjemného pocitu se zveřejněním mé tváře a malé obnažení se na internetu, rozhodilo mě natolik, že jsem jakoby stála už na kraji mostu, ze kterého jsem se v omámení z té neskutečné nervozity byla ochotná vrhnout dolů. Čtenáři naklikali žádost o členství v klubu a já začala opravovat první strašně napsané kapitoly a dávala jim je k posouzení.

      Začáek byl pro mě šílený. Vůbec jsem netušila, co jsem si odstartovala, ale se snem to sedělo dokonale. Staré záležitosti jsem znovu vypustila a bojovala s nimi jako s hady. A skutečně to trvalo asi tři měsíce, než jsem zveřejnila po částech vše, co jsem měla napsané v šuplíku a než jsem dopsala pár částí, které napsány ještě nebyly, ale příběh by bez nich nedával smysl. Věděla jsem, že si lidé myslí, že není správné se rochnit ve starých záležitostech, ale už jsem si byla také vědomá toho, že knihu prostě dokončit jednou mám i když nevím, jaký to má smysl. A tak jsem celý podzim psala a opravovala. Některé rány krvácely, někdy jsem u psaní brečela „jako želva“ a vedle klávesnice jsem měla hromady papírových kapesníků, které jsem používala k otírání slz, abych viděla na monitor. Tu nejhorší kapitolu, psala jsem celou noc a vypila u toho dvě krabice vína. Dávalo mi to zabrat, ale zajímavé bylo, že vše okolo se utišilo. Nepřicházely ani žádné velké objednávky a já měla na svou práci prostě čas.

      Co se týče reakcí, čtenáři si možná mysleli, že se potřebuji vypsat a že mi psaní slouží jako terapie. Já si to ovšem nemyslím, protože mě už se k těm starým záležitostem až tak vracet nechtělo, ale stále mi něco říkalo, že knihu o terapii a mých zkušenostech prostě napsat mám a že svůj pocit stejně musím poslechnout, protože tu bude až do doby, dokud kniha nebude dokončena. Doufala jsem, že to tak třeba má být i kvůli výdělku, to mi ovšem každý vyvracel, takže jsem psala dál a jen čekala, jak lidé budou reagovat na mé vyprávění.

      V klubu lidé asi četli, nebo určitě část z nich, a ti co psali, měli různé své problémy podobného typu jako já. Někteří je neměli, ale v jejich blízkosti byl někdo, komu chtěli porozumět, takže je to zajímalo a mé psaní hodnotili jako přínosné. Další čtenáři viděli v mém příběhu podobnosti s jejich příběhem a často se zdálo, že jim to pomáhá, dívat se na vše jinak. Takže zpětná vazba zafungovala a já nakonec byla vděčná za to, že jsem se dozvěděla jistá fakta o tom, jak píšu a jak stravitelné či nestravitelné to je.

      Když jsem zveřejnila vše, co bylo sepsané, uvažovala jsem, jestli se mám ještě hecnout a udělat nějaký závěr. Šlo by to, ale opět jsem měla silný vnitřní pocit, že knihu mám nechat otevřenou a že závěr přijde později. Nevymýšlela jsem tedy nic a čekala, co život přinese a jaké přijde poučení, které má být v knize ještě obsažené. Prostě jsem to nechala zase u ledu.  

     O chvilku později, k vánocům, jsem od sestřenice dostala knihu „Tajemství“, která se stala světovým bestsellerem a pojednává o pozitivním myšlení, které je nám schopné zajistit úspěch a zrealizování našich snů. Podobné knihy jsem četla i dříve, věděla jsem tedy, že je v nich pravdivá podstata, ale posledních pár let jsem nebyla ochotná je číst, protože jsem se s tím nemohla ztotožnit a pozitivně myslet by se mi jen stěží dařilo.

      Při čtení knihy ovšem došlo k průlomu a protože byla napsána zase trochu jinak než to, co jsem četla dříve, dostalo mě to. Uvěřila jsem, že mám sílu změnit svůj osud a začala pravidelně vizualizovat úspěch, štěstí, naplněnou lásku a tak podobně. Co bylo zajímavé, dobře se mi to dařilo. Cítila jsem poprvé v životě, že jsem schopná silné koncentrace a víry. Vizualizovala jsem vše tak živě, že to ani nedokážu popsat a co bylo ještě zajímavější, dokázala jsem eliminovat negativní myšlenky tak dobře, že jsem se prakticky skvěle držela daného návodu. Měla jsem s tím zkušenost již z dřívějších časů a byla jsem překvapená, jak mocně jsem se dokázala soustředit a zároveň oprostit od všech těch starých způsobů myšlení.

Shodou okolností venku udeřily silné mrazy, byl leden, a my v baráku mrzli jak na Sibiři. Nebyli jsem připraveni na zimu, nebyly ani peníze na zakoupení kotle, radiátorů, či výkonných kamen. Mráz vstupoval do jádra domu mnoha místy, což starý pán žijící zde před námi nijak neřešil. Bydlel jen v jedné místnosti, kde zimu přežíval jen se starými petrami, uhlím a k tomu topil akumulačními kamny na noční proud. Kudy přicházel mráz, tam věšel pouze deku, jak jsem viděla na fotografiích. Prý v té místnosti sedával v kabátě a ohřát se chodil do hospody. Jestli to tak bylo, to opravdu nevím, ale zima byla strašná. Když jsem dům koupila, viděla jsem jak žil a nechápala jsem během zimy, jak mohl tolik let přežívat tu drsnou nepohodu.

     Vytopit jsme dokázali tu první zimu jen jednu místnost a částečně chodbu, která je i kuchyní. Párkrát jsem se rozbrečela od zimy. Už to nešlo vydržet, stav nepohody a stálého strádání mě psychicky likvidoval a tak jsem se o to více snažila uvažovat pozitivně a čekala na jaro, které mělo přinést úlevu v podobě ústupu mrazů. Snažila jsem se, přesvědčovala sama sebe, že vše je dobré a vše se začne obracet k lepšímu a záleží jen na mě, co si do života vpustím. Někdy jsem byla při vaření či mytí nádobí tak zmrzlá, že jsem chtěla seknout se vším, ale chodila jsem se ohřát do pokoje, kde jsme teplo měly.

     Jedno mrazivé ráno, zatopila jsem, malá šla do školy a já se vrátila do postele, protože místnost ještě byla hodně chladná. Začala jsem s vizualizací dle návodu a dařilo se mi tak, až jsem cítila něco zvláštního kolem sebe. Bohužel mě vyrušil zvuk popelářského auta a vzpomněla si, že jsem zapomněla vytáhnout popelnici před dům. Rychle jsem uvažovala, nechtělo se mi jít ven, ale nakonec jsem vyskočila z teplé postele a utíkala k popelnici, abych odvoz odpadu nepropásla. Popadla jsem ji, byla poloprázdná, ale už jsem otevřela branku a vystrčila ji na ulici. Celá akce zabrala pár vteřin, šlo jen o protlačení popelnice brankou a mohla jsem jít zpátky domů.

     Když jsem se vracela, slyšela jsem najednou strašný nářek psa, a zvuk to byl tak zoufalý, až se mi srdce zastavilo. Musela jsem se otočit a podívat se, co se děje, protože ten zvuk byl strašný. Popelářský vůz se blížil, chlapi z něj se dívali na místo, kam zamířil i zrak můj. Co jsem viděla, bylo pro mě téměř nepochopitelné. Cizí pitbulteriér drtil ve svých zubech mého malého psa, který mu visel z tlamy a strašlivým způsobem řval. Opojená pozitivním myšlením, které jsem ještě před minutou provozovala, stála jsem najednou na mraze a zírala na něco, co jsem nechápala, ale musela jsem začít rychle jednat. Ta vteřina, než jsem se pohnula k činu, byla nekonečná. Tehdy jako kdybych pochopila, že čas neexistuje a že vteřina může být věčnost.

Pokračování příště...