Na tygry zásadně prášky

Doktor Pádlo musí být novodobý šaman, protože mi dal mocné kouzlo proti tygrům. Vůbec jsem nevěděla, že s nimi mám bojovat, ale člověk předem neví spoustu věcí. Dost mě potom překvapilo, kolik tygrů okolo šmejdí.  

Panika před úsvitem - Na tygry zásadně práškyTomanová Soňa

"Panika před úsvitem" 

Kapitola 2.

Na tygry zásadně prášky

     Teprve včera jsem dostala doporučení k psychiatrovi a teď musím najít ordinaci nějakého doktora Pádla. Není to doktor Pádl, ale Pádlo, což zní úplně jinak. Pořád myslím na slova včerejšího lékaře. Nervy… Jak nervy? Já že jsem na nervy? Já, která jsem prý flegmatik jak poleno a říkali mi železná paní? Já mám přece železné nervy a jsem známá právě tím, že mě nic nerozhodí. Není větší nadvěcák než Soňa, nebo to tak alespoň bývávalo.  Také si dávám záležet, abych se vždy chovala jinak než slabošsky. Já mám paniku, když nikdy nepanikařím? Za každých okolností jsem při smyslech a teď mám nervy v kýblu? Jak můžu mít nervy v kýblu, když je snad ani nemám?! To mi někdo musí vysvětlit! Kdesi hluboko ve mně mi něco říká, že je to pravda a všechno předtím byla jen póza nebo prostě jen touha a potřeba být silná.

     Na chodbě psychiatrie bych se jindy ráda rozkoukala, ale mám co dělat s tím, abych došla na místo určení. Až mě doktor uvidí, tak mi určitě řekne, že se spletli a mám jít zase někam jinam. Třeba na ušní, aby se zjistilo, proč mám problémy s chůzí a rovnováhou. No jo, ale co ta včerejší injekce? Ta přece jasně ukázala, že se mi ulevilo od celého toho problému. Rovnováhu jsem pak měla jako provazochodec, takže luxusní. Na druhou stranu, na zádech mi potom parkoval několikatunový válec a usnula jsem jako zabitá. To vlastně bylo pozitivní, protože mé spaní je většinou horor.

     Že bych opravdu patřila sem? Kamarádi se často smáli, až se za břicho popadali, když jsem jim vyprávěla veselé momenty z naší rodiny. Vybavilo se mi to tak nějak mimochodem, jako záležitost minimální důležitosti, ale přece jen to hlavou proběhlo. Zajímavé. Možná, že mé historky byly něčím mimořádné, i když jsem si z nich dělala jen srandu a jinak o nich mluvit neuměla.

      Už to mám. Na cedulce u dveří je napsáno doktor Pádlo a sestra Kohoutová.

„Pojďte dál,“ vybídla mě sestra chvilku poté, co si vyžádala doporučení a kartičku pojišťovny.

     Lékař je docela mladý, myslím, že je mu necelých třicet let. Ordinace ovšem nic moc. Kdyby to bylo předsálí pro rentgen, ani bych se nedivila. Suterénní místnost, světlo jen stěží proniká skrze hustě olistěné větve stromů. Našedlé stěny, našedlý vzduch a našedlý lékařský plášť. S tou svou barvou by se hodil spíše na chemoterapii nebo jiné vyloženě nezdravé oddělení. Přesto ta šedá dostává o trochu přijatelnější podtón tím lehce zeleným světlem. Nazelenalý obličej vypadá více přírodně než šedivě mrtvolný. No nic, to mě napadají zase pěkné kraviny, nejspíš jsem lehce nervózní.

     Pádlo sedí na kolečkové židli, nohu má zaklesnutou do jednoho pootevřeného šuplíku psacího stolu a otáčí se na židli zleva doprava a zprava doleva. S lehkým, téměř neznatelným úsměvem pročítá mou zprávu. Nebo si ten jeho úsměv namlouvám, protože ho vidím jen z profilu a neznám zatím jeho výrazové prostředky. Ještě se na mě ani náznakem nepodíval. Opravdu se tváří, jako kdyby četl něco vcelku zábavného. Nevím, co je na tom tak humorného, ale je to lepší, než kdyby se tvářil tragicky. To by mě asi vyděsilo a já už mám docela dost.

„Léčila jste se někdy na psychiatrii?“ natočil se Pádlo i se židlí směrem ke mně a přímo se na mě podíval.

„Ne.“

„Nikdy žádné vyšetření?“ ptá se on s úsměvem. Jsem z něj docela překvapená.

„Ne, nikdy,“ odpovídám hned. „Vlastně kecám. Byla jsem kdysi na dvou vyšetřeních, ale ne z vlastní vůle.“ Má vzpomínka mě samotnou pobavila, ale tahle story ho asi zajímat nebude. Nešlo o léčení, ani jsem si dobrovolně nešla na psychiatrii pokecat o svých trablích.

     Nadzvedl se zájmem obočí a čeká na vysvětlení. „Ne z vlastní vůle?“ ptá se Pádlo s veselými otazníky v očích. Teď to asi vypadá, že já si myslím, že jsem normální, ale někdo mě už dokonce dvakrát odvláčel na psychiatrii. Chacha. Takže před pár vteřinami čekal ženskou s panikou, nyní to však dostalo úplně jiný rozměr. Chce se mi smát, ale raději se nebudu pouštět do žádných větších akcí. Hlavně nebýt za vtipnou, stejně by to možná vyznělo dost křečovitě.

„Když mi bylo dvacet, spáchala jsem trestný čin. V rámci trestního stíhání mě poslali na dvě vyšetření, ke dvěma na sobě nezávislým psychiatrům. Asi předpokládali, že jsem na hlavu, když jsem něco takového udělala,“ musím se usmívat při pomyšlení na to, jak teď asi vypadám.

      Doktor svůj tázavý pohled nyní ještě umocnil. Obočí pozvedl minimálně o jedno patro výš, nečekala jsem, že to ještě jde. Na rtech má lehký úsměv, spojený s očekáváním. Jako kdyby se ptal, tak copak jste to, milá dámo, vlastně prováděla?

 „Ještě za komunistů jsem se jednou řádně opila a pak jsem měla potřebu vyjádřit své názory na komunistickou stranu. Napsala jsem na jeden monstrózní komunistický transparent jen pár holých vět, a to před budovou krajského soudu v Brně. Chytili mě přímo při činu a pak jsem byla souzena za to, že jsem hanobila přesvědčení komunistických stoupenců, a to veřejně a pohoršlivým způsobem. Ti dva psychiatři měli posoudit, jestli jsem jen pitomá, nebo antisocialisticky zaměřená z přesvědčení. Případně měli posoudit, jak hluboká je má nenávist k socialistickému zřízení. To se asi moc nepovedlo zjistit, ale na posouzení jsem byla.“

„Aha,“ řekl Pádlo a pootočil se na židli doprava. Do ruky si vzal nějakou složku, se kterou se ke mně zase obrátil. „Pro začátek potřebuji, abyste vyplnila tento dotazník. Vezměte si ho do čekárny, projděte všechny otázky a pak si popovídáme. Zbytečně dlouho nad tím nepřemýšlejte, zkuste napsat to, co vás napadne nejdříve.“

„Rozumím,“ říkám si spíše pro sebe, protože i když vím, jak to myslel, stejně začínám pochybovat o tom, že jsem schopná seriozně něco vyplnit. Odrazil se nohou od stolu a s hlubokým předklonem mi podal papíry, aniž by spadl ze židle. Má tu židli opravdu zmáknutou. Odjel zase ke svému šedivému stolu, zatímco já jsem odpochodovala zpátky do čekárny. Také vůbec nevím, jestli je sympatizantem komunistického hnutí, protože řekl jen „aha“. S tím jsem se ještě nesetkala. Zdá se, že zde bude všechno jinak a lékaři se nebudou pobaveně smát, stejně jako moji kamarádi.

     Prohlížím si čekárnu, je to nemocniční prostor jako každý jiný, vše je ale rádoby odlehčené kreslenými obrázky a vyloženě neestetickými květinami. Těch několik květináčů s rostlinnými troskami to tady rozhodně nevylepší.

     Některé obrázky nejsou ani k tématu, čekala jsem spíš znázornění depresí či různých mišmašů z terapeutických dílen. Zde to však vypadá jako na dobročinném bazaru, při kterém se každý zbavil toho, co už doma opravdu nešlo pověsit ani do zahradní kůlny. Nejspíš mi ta výzdoba leze na nervy, když se jí tak zaobírám. Ale proč? Mám snad strach?

      Projíždím dotazník, mechanicky jej vyplňuji. Bla bla bla. Tyhle problémy nemám. Toto slovo ani přesně neznám. Tohle se ke mně asi nehodí, tuto poruchu nemám. Toto se mi nestalo. Míváte špatné spaní? Ano. Sny… Ano mám, hlavně špatné. Kolonka hororové sny po celý život – to zde nemají. Škoda, na poli hororových snů jsem mohla excelovat, možná bych se dostala i do jejich odborné literatury.

     Pokus o sebevraždu jsem nespáchala ani neplánovala. Ne, o sebevraždě ani nedumám. Ne, v rodině také neproběhla. Deprese nemám. Zádumčivé chování, no to možná mám. Smutek asi ne. Pláč… hm… nevím. Prakticky vůbec nepláču. Ano, někdy mi do pláče je. Jsem vyrovnaná? Ano, spíše vyrovnaná…

     Smažím do dotazníku své asociace, ale s malým zpožděním si uvědomuji, že to nebyla až tak pravda. Před chvílí jsem napsala, že nepláču. Pěkně kecám. Vždyť já mám slzy v očích každou chvíli, nejčastěji u televize. Rozpláče mě skoro cokoliv. Dobro, zlo, laskavost, láska, cit, bezcitnost. Panebože, dokonce i když jsem viděla spolupráci, tak jsem musela odejít od televize, nenápadně si utřít slzy a vysmrkat se. Určitě jsem byla jediná, kdo plakal, když viděl spolupráci a nezlomné odhodlání mnoha inženýrů v řídícím centru letového provozu. Jsem proto na hlavu? Asi jo.

     Léčil se někdo z rodiny na psychiatrii, chová se někdo z rodiny podivně? Aha. Tentokrát mám co odpovědět. Tady by se něco našlo, takže začínám psát do kolonek. Bratr – paranoidní schizofrenie. Léčen v této nemocnici. Bratranec léčen v nemocnici v Brně, diagnózu neznám. Babička pokus o sebevraždu. No jó vlastně! Sebevražda by tu jedna byla, tedy pokus o ni. Dále je tu otázka, jestli má někdo v rodině podivné chování. No jo, no. Podle mého soudu skutečně ano. Píši tedy. Bratr, matka, bratranec, teta, další teta, ještě jedna teta, její manžel, další teta… Zbývá mi už jen poslední prázdný řádek v této kolonce. Dopisuji tedy, že podivné chování má prakticky celá rodina. Mám pocit, že se mi to vyplňování začíná nějak zvrhávat.

     Otázka. Jste-li v manželství nebo v partnerském vztahu, jak byste popsali váš vztah? Abnormálně dobrý vztah, nasmažila jsem do kolonky bez přemýšlení, dokonce s lehkým pocitem hrdosti. Trochu se mi teď nelíbí slovo „abnormálně“. Měla jsem tam napsat spíš neobvykle nebo výjimečně dobrý vztah. Ale co, čmárat v tom už nebudu. Poté, co jsem svou rodinu popsala jako klan psychopatů, cítila jsem asi za správné vypíchnout kvalitní vztah s manželem. Jako, že „MY“ do toho panoptika nepatříme, že jsme jako v pohodě. Další otázky jsou už rutina a divila bych se, kdyby to všechno někdo četl. Hotovo.

     Opět prohlížím obrázky na stěnách, trochu se zase motám, ale dá se to rozchodit. Nemusím se ani přidržovat, prostě mě jen něco nutí chodit a nevydržím sedět. Není to ale nervozita, kterou znám a také mě třeba nutila chodit. Je to spíše jako totální neschopnost sedět, a to z nějakého neznámého důvodu. Slovo pnutí mi přijde vhodné, jenže to je tak vše, co mě k tomu momentálně napadá.

     Pro dotazník si zničehonic přišla zrzavá sestřička, která se tu doteď ani nemihla. Když jsem jí ho předala, automaticky a bezmyšlenkovitě jsem si pak sedla, ale vystřelila jsem ze židle jako pružina. Ano, nevím jak to nazvat slovy, ale pohyb působí jako ventil. Vsedě se to prostě nedá vydržet. Ten přetlak je nepříjemný a nepopsatelný, prostě mám nutnost pohybu a nemám nad sebou vládu. Takže nakonec se ze mě stane magor – a to jsem pořád přemýšlela o tom, čím bych se měla stát, aby můj život měl smysl. No to je tedy kuriózní výsledek.

„Pojďte dál,“ zvolal doktůrek napůl otevřenými dveřmi mezi ordinací a čekárnou. Nejspíš mluví na mě, protože nikdo jiný tu už není. Sedla jsem si na své místo bez vybídnutí. Jindy dělám větší zdvořilostní tanečky, ale mám pocit, že momentálně na nějakém tom detailu nesejde. Doktor se zase otáčí na židli, zatímco si listuje v mém dotazníku.

     Nesměje se, netváří se ani vážně, vnímám z něj pouze lehkou soustředěnost. Nezdá se být pohoršen, není ani unuděn, ani pohnut soucitem či lítostí. Jsou to nejspíš jen prostá fakta, která odpovídají tomu, co možná očekával. Prima. Uvidíme, co z něj vyleze.

„Uděláme to takhle,“ přijíždí ke mně náhle. Přifrčel tak rychle, že mu to odválo vlasy z vysokého čela. Dalo by se říci, že rozčísl hustý vzduch této šedozelenavé místnosti.

 „Jedná se o ataky panické úzkosti. Abyste mohla relativně normálně fungovat, předepíši vám prášky proti úzkosti. Máte nějaké problémy, které si asi momentálně moc neuvědomujete, ale ty úzkosti pramení z těch nevyřešených problémů. Prášky, které budete užívat, vám pomůžou čelit strachu, který asi z něčeho máte.“

     Jsem ticho jako myš, mám naprosto koženou tvář, sedím jako dokonale vytesaná socha. On čeká na mou reakci, zatímco já se dívám na něj a nejspíš doufám, že mi řekne ještě něco důležitého. Možná něco, co by mi pomohlo pochopit to minulé. Například jak je možné, že mám z něčeho strach, když já o něčem takovém vůbec nevím. Mám momentálně zablokovanou hlavu.

      Chápu sice, co říká, ale vůbec nechápu, jak je možné, že to říká právě mně. Kdyby to povídal někomu jinému, tak bych to brala jako divák normálně. Ale to, že to říká mně, mi připadá úplně nenormální. Jak je možné, že tady mluvíme o tom, že JÁ mám nějaký strach, když JÁ zásadně strachy nemívám? Zdá se mi, že řekl totální ptákovinu, a zároveň tuším, že to bude pravda. Nejhorší ale je, že on se na mě nadále dívá a nejspíš chce, abych něco řekla. Jednoznačně kouká a čeká. Já také koukám a čekám. Možná doufám, že mě něco napadne. Nejlépe něco duchaplného nebo vtipného. Nebo duchaplně vtipného. To by byla nejlepší kombinace.

„Abych pravdu řekla, jsem dost zaskočená, skoro užaslá. Kdybyste mi řekl, že mám nádor na mozku, připadalo by mi to více k věci. Ale představa, že trpím nějakými strachy, a samotný fakt, že jsem na psychiatrii… to je hodně velké překvapení. Nerozumím tomu,“ vysypala jsem na Pádlo celkem popravdě, dokonce bez ohledu na duchaplnost.

 „Pravděpodobně bude trvat déle, než se příčiny vyjasní, a já vám momentálně nenabízím terapii. Pokusím se ale vysvětlit smysl nebo účinek těch léků,“ mluví celkem zapáleně doktor, zatímco přijel na své židli těsně ke konferenčnímu stolku, u kterého sedím i já. Vytvořil si ze svého pracovního stolu a tohoto stolku jakési pracoviště s přirozenou bariérou mezi sebou a pacientem

„Představte si, že najednou potkáte tygra. Místo abyste reagovala na vzniklé nebezpečí, budete strnule stát a nezmůžete se na žádnou akci. Budete naprosto ochromená, ačkoliv situace se může vyvíjet jakkoliv. Neznamená to, že setkání s tygrem nutně znamená masakr a neodvratný konec. Když budete užívat tyhle léky, budete akceschopná. S celou situací se můžete pokusit něco udělat. Můžete utéct, vylézt na strom, je možné na tygra zařvat nebo jinak zabojovat. To je celkem jedno, ale zbaví vás to té strnulosti ze strachu.“

     Nevím, jak čumím, ale i když jeho vysvětlení teoreticky chápu, stále jsem šokována tím, že se bavíme o mém životě a nějakých přeludech rozměrů tygra. Doktor ale vcelku nadšeně hovoří dál a zdá se, že má svou práci opravdu rád. Možná i příměr s tygrem používá rád, ale mně ten tygr zatím moc nesedl. Tygr je docela slušná obluda, pamatuji si ho ze ZOO. Bez masivního železného plotu bych se tam nikdy nepoflakovala. Dokonce i lev mi připadal proti tygrovi v pohodě a pěkný. Asi musím fakt bláznit.

„A ještě jeden příměr vám mohu říci,“ pokračuje doktor, protože si asi všiml, že jsem nechápavá. Jsem mu za to vděčná, protože v tomto případě budu potřebovat nejen hodně příměrů, ale i hodně informací celkově. Nemám ráda zbytečné vysvětlování, ale nyní mám velkou potřebu slyšet více. Takhle mimo jsem si už dlouho nepřipadala.

„Dejme tomu, že máte přejít po třicet centimetrů širokém silném prkně. Za normálních okolností, když to prkno bude položené na zemi, budete po něm spolehlivě chodit tam i zpátky, aniž byste zavrávorala. Jenže když to prkno bude položené mezi dvěma mrakodrapy nebo bude položené jako most mezi dvěma skalami nad propastí, tak ho prostě nepřejdete, jelikož budete naprosto ochromená hrůzou. Tyto prášky vám pomohou vše ustát, vybalancovat tu situaci.“

     Říká mi to opravdu nadšeně. Má radost, že má takové dobré léky, které mi pomohou překonat propast a budu V POHO. Ty brďo, to jsou asi hodně dobré prášky. Nevím ale, proč bych měla chodit po prkně nad propastí, nejsem přece blázen. Nic takového nepotřebuji. Stačí mi, když zvládnu mírně levotočivou zatáčku v autě, nehodlám si hrát na supermana. Já žádný adrenalin nemusím a na takové prkno nevlezu, ani když bude mezi baráky na úrovni prvního patra. Snad jen kdyby tam třeba hořelo a já musela někoho, nebo sebe, zachránit.

     Chápavě pokyvuji, jako že rozumím, jenže rozumím bohužel jen tomu principu. Momentálně totiž myslím na tygra. Takže, já se možná dívám až na stoličky v otevřené tlamě tygra a vůbec to nevím? Co když je to blbost? Co když je přede mnou hodný tygřík a já už si přehnaně myslím, že zírám řvoucímu tygrovi až na mandle? Tady něco nehraje.

„Podle toho, co jste popisovala, nemáte zatím ani žádné tušení, co a kdy vás zúzkostní. Doporučoval bych prášky s delší účinností. Předepíši vám takzvaný dlouhodobý xanax. Když si ten prášek vezmete, bude mít pozvolnější nástup, ale účinek vám vykryje prakticky celý den. Potom jsou stejné prášky s krátkodobým účinkem. Reakce i úleva přijde rychleji a s ohledem na vaši aktuální situaci vám je předepíšu pro jistotu také. Zatím středně silnou dávku. Normálně budete užívat ty dlouhodobé xanaxy, a kdyby se dělo něco, co nelze ustát, vezmete si jeden ten rychlejší, ale krátkodobý.“

      Pevně rozhodnut, odjel z okraje mé osobní zóny a rozjel se ke svému stolu. Začíná psát recepty, já jen tiše sedím, překvapena tím, co jsem slyšela. Vypadá to, že mě čeká nějaký strašný boj. Budu sice v klidu pod prášky, ale pak možná ještě přijdou momenty, kdy budu okamžitě potřebovat další prášek pro potlačení záchvatu paniky

 „Napíšu vám léky na tři měsíce. To je dostatečná doba na to, abyste se sebou mohla začít něco dělat. Když nebudete hledat zdroj svých problémů, budete časem chtít další prášky, zatímco vaše problémy nebudou řešeny. Je to jen dočasná výpomoc a ty léky jsou při dlouhodobém užívání návykové. Takže pamatujte na to, že máte potíže, které je potřeba postupně řešit a že léky vás těch obtíží natrvalo nezbaví. Když budete od svých zdrojů problémů utíkat, časem budete potřebovat více prášků a podle toho já poznám, že problémy trvají a vy s tím nic neděláte.“

      Připadám si trapně. Mám strach z tygra, nevím, co tygr vlastně je, a jestli to nevyřeším, budu tady žebrat o prášky. Cítím se vinna vlastním selháním už předem, ale hlavně si připadám jak v blázinci. Mluvím s mágem, který mi dal za úkol do roka a do dne najít příšeru, pak ji přemoci a místo meče a štítu dostanu prášky. Když vyhraji, budu pašák, když prohraji, budu závislá na prášcích a prokletí bude trvat dál.

 „Souhlasíte? Nebo chcete začít řešit problémy s vašimi úzkostmi jinak?“ přerušil Pádlo tok mých chaotických myšlenek.

„Jsem z toho všeho trochu mimo, ale souhlasím. Jestli mi prášky pomohou k tomu, abych nezastavovala v autě s hrůzou z neznáma, a jestli se baráky na ulicích nebudou hýbat, tak ty prášky chci. Mám ale nutkání se vás zeptat, co by mohl být ten tygr. Protože i samotný příměr o nějakém neznámém tygrovi mi nahání další strach. Je to jako strach z eventuálního dalšího neznámého strachu. Už teď si připadám jako naprostý debil, protože mám strach z dalšího strachu. Já vůbec nevím, co s tím,“ rozkecala jsem se najednou, protože cítím, že naše sezení končí a já jsem totálně zmatená a bez informací. Jsem zatím bez rady, bez vodítka a vím, že odejdu v totálním chaosu.

     Podíval se na mě, jako by se chtěl ujistit, že jsem opravdu bez jakéhokoliv tušení. Zakoukal se mi vyloženě pátravě do obličeje a hledal, jestli něco hraji, nebo jestli jsem opravdu tak ztracená. Bylo v tom pohledu něco jako rozvažování s otázkou, zda mi může, nebo nemůže něco říci.

 „Já bych to tipl na to abnormálně dobré manželství,“ řekl náhle a upřeně se na mě zadíval. Zkameněla jsem i se svojí šedivou židlí. Mysl mám celou dobu otevřenou, ale jeho slova byla jako obrovský balvan, který uzavřel vchod do mojí hlavy. Jasně. Ta moje odpověď v dotazníku, na téma manželství. Myslela jsem, že se bude vrtat v tom, že jsem celou rodinu označila za duševně narušenou. Ale tohle? A přesto mám drtivý pocit, že řekl nějaké obrovské tabu. Ani nelapám po dechu, jsem jako kus skály, která se uzavřela a dýchat netřeba. Skála přece nedýchá, nebo určitě ne tak často jako člověk.

„Proč myslíte?“ ptám se už nadbytečně, protože to nějak tuším.

„Možná se pletu, ale to je zkušenost. Když lidé odpovídají v takových superlativech jako vy, tak právě tam je obvykle zakopaný pes.“

      Potřebuji okamžitě ven a teprve venku, o samotě, chci o tom všem přemýšlet. Doktor už píše recept, šedivost někam zmizela. Pádlo stále vypadá nadšeně, ale já jsem si nyní vzpomněla na Medusu. Kdo jí pohlédl do tváře, ten zkameněl. Kdo se na ni potřeboval podívat, když měl za úkol ji zabít, ten musel použít zrcadlo, protože přímý pohled na ni byl smrtící, konkrétně zkameňující nebo jak to sakra říct. Také Lotova manželka zkameněla, když se otočila zpátky při útěku ze Sodomy. Co teď? Asociační vlak mi ukazuje Medusu a jiné nesmysly, ale nic z toho mi asi nepomůže.

     Automaticky odpovídám na jeho dotazy ohledně rodného čísla a zdravotní pojišťovny. Slyším ještě, že v případě zhoršení obtíží se mám dostavit neprodleně. Nevím přesně, co je zhoršení problémů, ale předpokládám, že by mi mohlo hrábnout ještě o něco více. Mám pocit, že bych měla položit asi tisíc otázek, navíc zvídavost mám i v povaze a vždycky se snažím být IN. Myšlení mi však drhne a já už jen toužím, abych se dostala ven. Sednu si pod ty ševelící stromy a teprve pod nimi budu uvažovat o všech těch šílenostech, které jsem zde slyšela.

     Měla bych zavolat manželovi, aby věděl, že jsem v pořádku. Jenže mám pocit, že to, co jsem se dozvěděla, vůbec v pořádku není. Co mu tedy řeknu? Připadám si divně, protože nevím, jestli ho to zajímá. Má o mně starost? Nic tomu nenasvědčovalo. Spíš byl nasraný, že se zase děje něco mimo rámec. Jaký mám vlastně důvod mu neprodleně volat? Nakolik ho to zajímá? To opravdu nevím.

     Na chodníku mezi jednotlivými budovami nemocnice vidím barevné tečky. Jakési značky, které mají vést zmatené pacienty z bodu A do bodu B. Takové modré, zelené a žluté turistické stezky po krásách nemocnice. Když jsem zde byla minule, tak jsem tyto značky na chodnících nechápala. Nyní to ale vidím jinak, najednou mají smysl i pro mě.

     Jsou asi psychické stavy, kdy se člověk na barevné tečky rád přilepí očima a pak se posune z bodu „P“ jako psychiatrie, nebo „O“ jako onkologie, do bodu „V“ jako východ či vrátnice. Vůbec nevím, jestli je to takto zamýšleno, jsem momentálně příliš unavená tím vším, co jsem slyšela a zažila. Takže připouštím, že je to s těmi body a trasami třeba i úplná blbost.

     U východu z nemocnice je lékárna, vyberu si své léky hned. Na co vlastně čekat? Prášky se teď stanou mojí výbavou pro přežití. Už se vidím, jak je nosím v batůžku a urychleně je tahám ven, zrovna když se obluda chystá k mohutnému skoku. Ježíšmarjá, nesmím nad tím takhle přemýšlet. Jsem úplně pitomá a ještě k tomu zblblá z hororů.

     V lékárně dostávám dva druhy krabiček. Ten dlouhodobý xanax je poměrně velká tableta, a protože je ráno, mělo by mi to pokrýt návaly úzkosti na celý den. Fajn, jdu do toho, účinkovat by to mohlo do půl hodiny.

    Zobla jsem si tabletu hned před lékárnou, připadala jsem si jako cukrovkář potřebující inzulín nebo jako srdcař, který rychle zhltne svůj nitroglycerin. Doufám, že se nebudu cítit jako včera… myslím s tím válcem na zádech.

     Dobře. Nejsem sice v pořádku, ale nevadí. Překonala jsem jiné věci, překonám i tohle. Myslela jsem, že jsem na tom psychicky „ABNORMÁLNĚ“ dobře. Chacha. Zdá se tedy, že jsem se spletla, propadla jsem se na úplně jinou úroveň. Doufám, že alespoň v této úrovni budu tzv. „na úrovni“ a budu seriózní NEUROTIK. Ne nějaké béčko. Koukám, že ctižádost mi zůstala, takže nějaký počinek pro budoucnost bych měla. Budu aktivní, se svými problémy se poperu směle a s optimismem. Budu statečným bojovníkem a neohroženě se postavím všem neznámým strachům.

     Vida. Zdá se, že prášky zabírají. Myslím totiž, že čistý optimismus jsem nevyprodukovala ještě nikdy, jenže to jsem ještě měla strachy z různých tygrů a tak. Teď můžou okolo lítat klidně tyranosauři, mně je to jedno. Klidně na ně budu drzá a dám jim přes držku. Ty prášky jsou tedy něco!!! Odhodlaně kráčím k tramvaji, úplný Arnold v kombinaci se Silvestrem a těmi dalšími pašáky.