Zahran "Vědma" za hranou - konec příběhu

Naprosto dezorientovaná Adéla, doposud chladná, vychytralá, uštěpačná a mocichtivá uzurpátorka, schovávala se před ostatními v zákoutí dvora, protože se bála konfrontace.  

Představa, že nyní bude muset skládat účty, odpovídat na otázky a něco vysvětlovat cizím lidem, byla doslova paralyzující. A to, že taková chvíle nastala, jí došlo právě ve chvíli, kdy viděla čtyři cizí lidi ve svém domě, jak zachraňují ty dvě, kterým se tak moc zase nestalo. Jako kdyby od určitého okamžiku došlo k přepólování sil. Takovéto nuly, které za ní musely vždycky s prosíkem, nyní se jí proháněly po domě a nebraly už žádné ohledy na nic. Věděla, že v tuto chvíli nemůže už proti nim vystoupit, protože ztratila před nimi veškerou svou moc. Ale neměla kam jít, zde bylo její království. Možná, když je Jana z rodiny, nemusela by se z toho dělat aféra. Třeba by mohla ještě zkusit nějaké vyjednávání… ale potřebuje, aby ze scény zmizeli ti cizí lidé. Zavolá ještě policii, bude dělat, že o tom neví… ne to nejde…

°°°°°°°°

Fejk, který už svému šéfovi všechno pověděl, začal si zvykat na myšlenku, že ponese následky za porušování zákona, ale vlastně se mu ulevilo. Pořádně už si ani nepamatoval, proč s tím začal a že by se ve svém pokoutném podnikání cítil jako ryba ve vodě, to rozhodně ne. Nějak se to zaběhlo, spíš často někomu vyhověl, než aby prahnul pro penězích z toho plynoucích. A čas a lidi a všechno dohromady způsobilo to, že razítek měl najednou hodně a papírů také. Jaký z toho bude malér, to nedovedl momentálně odhadnout.

Byl rád, že měl v sobě zbytek cti a ochoty se kvůli svému šéfovi přiznat. Tedy nejen kvůli němu, ale asi hlavně kvůli němu, protože sám na sebe dost kašlal v mnoha směrech. Ale podrazit dobrého člověka, to neuměl a ani nechtěl umět. Něco jiného bylo okrádat stát o daně, pomáhat jiným nafukovat výdaje v účetnictví a okrádat mnohdy své vlastní šéfy. Je to jako bohatým brát a chudým dávat. Ale ne vždy to tak bylo a Fejk to věděl. Stejně ti chudší podváděli méně, než ty zvířata nahoře. A když ten dole ukradl státu dvě stovky, ten nahoře stát obral o miliardu. Ale stejně… nechci k nim patřit. Ať si ostatní dělají co chtějí, ale já to dělat prostě už nechci. Mám to na háku, říkal sám sobě Fejk.

Dva policisté přišli asi hodinu po té, co jim Fejk sám zavolal. Byl u toho i šéf, aby mu potvrdil skutečnost, že se přiznal sám a dokonce sám předložil důkazní materiál. Hoši od policie během chvíle pochopili, o co asi jde, a zavolali další kolegy, aby se předměty doličné dobře zaevidovaly, protože různé doklady z jeho trestné činnosti mohly hrát roli i v zajímavých kauzách, které měli kolegové na stolech.

Fejk mechanicky odpovídal, nohu se sádrou měl položenou vysoko na opěradle křesla a myslel na to, že vůbec netušil, že by se sám mohl přiznat a to právě pátého listopadu večer, kdy mu končil onen záhadně vyměřený , kartářkou či poradkyní zmíněný čas. Chápal, že do určité míry se nechal ovlivnit a nebýt toho, asi by k ničemu nedošlo. Ale série náhodiček, které ho od té doby pronásledovaly, byla divná a on se opravdu už začal bát. Že to ale zajde až k přiznání, to opravdu netušil. Ale nevadilo mu to. Až zaplatí, co musí, bude svým způsobem znova svobodný.

Šéf byl dojatý k slzám, protože Fejka měl rád už předtím, ale nevěřil by, jak se zachová v takové situaci. Docela jistě věděl, že práci má u něj i nadále zajištěnou, dokonce ho může pověřit náročnějšími úkoly, protože se ukázal nadmíru šikovný a schopný. Dostane možná i přidáno, jen co se vrátí do práce. Šéf vůbec netušil, že kluk dokáže nejen dobře vyřešit každý technický problém, ale ani nevěděl, že je schopen fungovat a spolupracovat s mnoha lidmi a plnit slovo. Že to byla spolupráce se zloději, to je sice špatné, ale stejně to ukazuje jisté předpoklady. V práci se stále schovával za pózu nějakého joudy, ale byl o hodně schopnější a takového zaměstnance šéf potřeboval doopravdy. Rozhodně o něj dál stál i proto, že ukázal charakter a ne proto, aby vše končilo jako v pohádce.

°°°°°°°°

Adéla zrovna vymýšlela, jak by se ze všeho vykroutila a situaci znova nějak uchopila, když přijela policie. Dokonce dva vozy. Nejdříve se dívala ze tmy dvora skrze malou škvíru ve vratech, ale za chvilku zaslechla hlas svého manžela, který byl již také na nohou a neorientoval se vůbec v ničem. Využila toho momentu a vstoupila do chodby vylomenými dveřmi ze dvora, jako když právě odněkud přišla a nic neví.

„Pánové, právě jsem vás chtěla volat,“ řekla nesmyslně, ale zvyk byl zvyk. Tvářit se jako ředitelka zeměkoule, to uměla již od mládí.

„Vy jste kdo?“ hrnuli se policajti do domu, ve kterém se to najednou hemžilo mnoha lidmi.

Tchýně se začala vytahovat na jednoho policistu, ale ostatní aktivně vstupovali dovniř, aniž by je více zajímalo její naparování. Někdo již mluvil s Chytrolínem i Hanou, celá situace začínala být pro Adélu absolutně nepřehledná.

Jeden policista ji začal asi hlídat, druhý se jí vyptával, za chvíli přijelo další policejní auto a pak ještě nějaké civilní, ze kterého přicházeli další muži.

Směla se posadit v pokoji, kladli jí otázky, ale zmohla se jen na to, že chce právníka a bez něj již nebude na nic odpovídat. Tato věta, okoukaná z laciných detektivek, navedla ji na nějakou novou kolej, která se před ní objevila. Kdy ji odvedli a co všechno říkali ale moc už nevnímala, protože stále myslela jen na to, jakou roli měla dříve a nechápala, proč se vše obrátilo naruby.

 °°°°°°°°

Hana, pan Baránek a Magda byli předběžně vyslechnuti, zatímco Janu a tetu poslala policie do nemocnice, aby se zjistilo, nemají-li nějaká vážná zranění. Právě se vyptávali Chytrolína, kudy a jak se doslal do domu, co viděl a co pak udělal, ale téměř vše policisté již věděli. Byla jen otázka času, než celý ten šrumec utichne a každý půjde po svém.

Pan Baránek zjevně propásl rande se svou milovanou ženou Míšou, ale tím nic nepokazil, alespoň ukázal, že pomoc někomu jinému je důležitá i přes jeho závislost na ní. Viděl, že Hana s Magdou o něčem vážně diskutují, takže se ani nedivil, že Hana do Prahy nespěchá. Navíc jí Jana nabídla nocleh, nabídla ho vlastně všem, ale on preferoval přeci jen návrat do Prahy, i když mlha byla stále dost nepříjemná. Když se ukázalo, že ho policie již nepotřebuje, rozloučil se všemi spoluzachránci, vyměnili si telefonní čísla a odjel za svou ženou, učit se jinému, méně svazujícímu spolužití, ve kterém jeden druhému více naslouchá. Alespoň takový úmysl po tom všem měl.

Chytrolín před odjezdem Jany slíbil, že se případně postarají o malou, kdyby ji náhodou sousedka nezvládala a přivedla zpět domů. Byl tedy v očekávání a také si povídal s tchánem, tedy manželem Adély, kterého kdysi viděl, ale více se neznali. Ten byl ze všeho překvapený, ale byl to starý muž a prášek na spaní, který mu žena ještě podstrčila, ho stejně lákal do postele, jako kdyby byla magnetická.

Sousedka s malou Rebekou, a nejen ona, přišla se zajímat o dění v domě právě ve chvíli, kdy před domem bylo nejvíce aut. Většina vesnice pro mlhu a tmu nic nevěděla, ale ze sousedních domů vidět bylo a mobilní telefony zařídily zbytek. Lidí tedy přišlo požehnaně, nenechali si ujít potupné zatčení zápeklické Paní, která byla zatčena a naložena přímo před svým kostelíkem. Rebeka neplakala, zatímco se lidé dívali, ona vesele okopávala sousedovic holčičku a snažila se ji strčit do jedné díry, kam měl být zasazený strom. Lidé úplně zapomněli, že je mezi nimi a dál se dívali a diskutovali o všem, co se Zoubkovými souviselo.

Teta s Janou spolu čekaly v čekárně ambulance okresní nemocnice, ale oběma bylo dobře. Seděly na lavici, držely se kolem ramen a popisovaly si vše, co každá z nich prožívala, když byly odděleny od sebe. Janě se líbila hlavně historka s pentagonem, tomu se stále smála, protože tetička obešla všechny zákony tchýně jedním úderem a bylo po elektronických kouzlech, nebo jak se říká, bylo vymalováno.

A Hana vysvětlovala Magdě, jak se poznala s Janou a jak ji dnes hledala, protože jí Jana stihla zavolat. Byla užaslá z toho, jakou roli v tom všem sehrála a ta skutečně nebyla malá.

„Víte, kdyby mi předtím nevolal ten mladej kluk, díky kterýmu mi došlo, že všechno je o hodně složitější a mohla jsem mu svým tak zvaným proroctvím velmi ublížit, asi bych situaci Jany také podcenila a nevěnovala té krátké zprávě tolik důležitosti. Ani Janě jsem nebyla schopná podle karet říct pravdu. Tolik věcí člověka v životě potká, kartářka mu řekne, že mu třeba někdo zemře z rodiny, ale neřekne mu, že bude přepadený na benzínce, nebo že zažije znásilnění. Řekne, že novou práci vzít má, protože si polepší, ale že v nové práci bude za chvíli hůř a nakonec v tom prvním zaměstnání by bylo lépe… všechno je to prostě jinak. Měla jsem velkou potřebu dát vše do pořádku a vycházela jsem stejně víc z toho, co mi o tchýni pověděla, než z toho, co mi řekly karty. Ale měla jsem tušení, že je prostě skoro šílená, nebo že je to někde za hranou,“ mluvila překotně Hana, která byla ze všeho snad nejvíce vykolejená.

„Víte, princip svobodné volby a vůle je v rozporu s předpovídáním budoucnosti, s přesnými datumy, nebo s jakýmikoliv specifickými předpověďmi čehokoliv. Dokonce i bez datumůů. Existuje nekonečná rozmanitost dostupných voleb a pár slov od kartářky mohou způsobit opravdu mnoho. Jenže, takhle dává člověk svou budoucnost do ruky cizímu člověku. Ne zcela, ale do značné míry. Pak ten člověk dělá volby s ohledem na tu věštbu a tím se vydává na trasu, po které by jinak ani nešel, nebo nemusel jít. A to nemluvím o tom, že síly, které za tím jsou, dokážou často zařídit nejen věštbu, aby ji někdo řekl, ale i to, aby se naplnila. Bacha na to. Vy se pohybujete za hranou, kam moc nevidíte. Ale myslím, že jste si to sama uvědomila a vlastně jste byla nakonec využita k dobrému, totiž k záchraně Jany a taky tetičky,“ promluvila Magda vážně.

„Já zatím nevím, co si myslet. Copak mohu někomu říct, že se mu něco stane a ono se to stane proto, protože jsem to řekla? Není to obráceně? Že kartářka vidí spíš do budoucnosti, že má vhled do toho, co se stane?“ vrtalo Haně hlavou.

„ A připadá vám to logické? Vidět do budoucnosti, která se ještě nestala? A kdyby to šlo, což asi za určitých okolností nějaká média umí, protože mají prorocké vize z budoucna, tak máte tuto schopnost vy a tisíce či desetitisíce kartářek? Ale to je vše na delší rozhovor, záleží totiž, jak chápeme mysl a čas a prostor a jestli uznáváme vůbec nějaké zákonitosti a pořádek věcí atd. Téma je daleko širší. Ale jsem ráda, že ho berete poctivě, to je důležité. Možná proto k vám byla Jana přivedená, protože nikoho jiného neměla a vy jste na ni opravdu myslela. Bez ohledu na karty. Mohla jste si vyložit, tam by vám něco padlo a byla byste z obliga.“

„Chtěla jsem umět vykládat lidem karty, abych jim pomáhala. Kromě jiného.“

„To není na vás, tento druh pomoci. Ale dnes jste opravdu pomohla a možná pomáháte lidem často. Ale předpovídání budoucnosti není pomoc, je to odvádění od životního poslání, které také máme, ale jak říkám, je to široké téma, kde jedno souvisí s druhým. A to samé platí pro lidstvo. Prorokování katastrofického scénáře vede k samonaplňování. To není dobrý, vůbec.“

Hana pokývala hlavou, zapálila si svou cigaretu a courala po ztemnělém dvoře, kde byl celkem klid. Dnes měla pomoci Janě a souhra náhod pomohla, aby se to povedlo, aby zde nezůstala spoutaná a vydaná napospas tchýni. Jedna energie ničivá a druhá záchranná. Těžko se v tom vyznat, pomyslela si Hana a zadívala se na hvězdy, které tam někde byly, a bylo jich tisíce tisíců, ale skrze hustou mlhu bylo vidět jen na kousek okolo ní. Ano, nevidíme ani za roh a proto chodíme ke kartářkám, protože nemáme rozled, chceme ubezpečit, chceme aby nás někdo vedl, převzal zodpovědnost..

Viditelnost minimální, ale když mi někdo řekne, že zde za rohem se tehdy a tehdy objeví můj budoucí milovaný, budu se dívat tím směrem a budu myslet, jednat a rozhodovat se podle této informace. Někdy i za cenu, že opustím to, co vychází z mého srdce, protože se poženu za iluzí.Tisíce jiných možností a voleb jako by neexistovalo. Už to chápu. Ano.

°°°°°°°

 Děkuji všem čtenářům za trpělivost a ochotu číst na pokračování.

Dáte-li mi zpětnou vazbu v podobě karmy, uděláte mi radost.