Zahran "Vědma" za hranou (Zápis 29.)

Před domem Zoubkových postávala kartářka Hana, několikrát už zazvonila, ale nedělo se vůbec nic. Jediné, co se stalo, po jednom zvonění se někde vzadu rozječel alarm, ale hned ztichl. Ani si nebyla jistá, jestli šlo skutečně o alarm, každopádně to hned zmlklo.

Ani v domě ani za vraty neštěkali žádní psi a do ulice nebylo rozsvíceno ani jedno z mnoha oken. Prostě nic, jako kdyby tam vůbec nikdo nebydlel. Hana se šla podívat i o kus dál, tam byl ale stejný klid a podle cedule u vrat viděla, že se jedná o firmu paní Zoubkové. Byla tedy u správného domu a nevěděla co si počít, protože pan Baránek sice čas měl, ale večer měl mít sraz se svou ženou Míšou a nemohl se dočkat. Během jízdy o ní a jejich setkání neustále teoretizoval.

Protože venku začalo mžít, sedli si oba do auta, kde bylo stále ještě teplo. Hana nevěděla jak dál, potřebovala poradit a tak vše svěřila panu Baránkovi, který do ničeho nebyl zasvěcen. Tedy, že Jana je možná ve velmi kritické situaci, jak nevypočitatelná a zlá je její tchýně a jak Hana po Janině zoufalém telefonátu zjistila její adresu.

„To je ta mladá paní, kterou jsem potkal u vás? Moc milá a pěkná…“ nevěřícně dodal Baránek.

“Tak já nevím. Co zkusit se zeptat v hospodě? Jako vždy. Třeba se tam bude nalejvat nějaký zaměstnanec a zjistíme, kam večer chodí, nebo jak to tady funguje. Možná má i klíče od domu nebo telefon té zlé baby.“

„Ještě chvíli počkáme, možná mezitím někdo přijde odněkud zezadu. Třeba mají dobytek a byli někde na dvoře. Co já vím?“ uvažovala znepokojená Hana.

°°°°°°°°

Kousek od Zápeklic se právě motalo auto s Magdou a Chytrolínem. Cesta to byla krásná, samý kopeček a zatáčka, ale v husté mlze, která se soumrakem zahalila kraj, se vůbec nedalo jet. S tím Magda nepočítala, myslela si, že bude už na hradě a místo toho jela krokem v absolutně neznámém a velice členitém terénu. Byl to docela nervák, a to jeli v mlze a za tmy teprve dvacet minut. Když vjeli krokem do Zápeklic, musela se smát, kde to skončili. Značka byla sotva vidět.

Chytrolín se také usmál té zapeklitosti, ale najednou si uvědomil, že ten název dobře zná, jen ho nenapadlo, že právě tudy pojedou. Zde bydlí jeho protivná příbuzná, dříve Chytráčková, ale zatím ji nikdy nenavštívil. Naposledy ji viděl někde v Praze. Když to řekl Magdě, navrhla, že stejně je momentálně téměř nemožné jet, a také už sjeli z cesty, jelikož Zápeklicemi vůbec projíždět neměli. Protože bylo málo hodin, domluvili se, že auto nechají zatím ve vesnici. Projdou se, případně si mohou zajít do hospody na večeři, a když budou mít štěstí, mlha se trochu stáhne. Nebo jim alespoň někdo poradí, kudy nejlépe jet při tak mizerné viditelnosti.

Hospodu, kde vařili až do devíti našli hned, ale šli ještě obhlédnout vesnici, která se zdála malá, ale pěkná. Pouliční osvětlení bohatě stačilo, dokonce měla vesnice v husté mlze své kouzlo a Magda si vyfotila pár zákoutí. Potkali na chodníku staršího pána v kabátě, kterého se zeptali na dům, kde bydlí nějaká paní Adéla a má tam statek nebo nějakou farmu. Věděl hned, o koho se jedná. Na Chytrolína se podívat otráveně, ukázal jim cestu a neřekl ani slovo navíc, ačkoli ze začátku se tvářil srdečně.

Dům byl už blízko, když k němu přišli, Magda si fotila kostelík v mlze, zatímco Antonín šel rovnou k domu a hledal zvonek. Moc se mu tam nechtělo, ale krátkou návštěvu by zvládnout měl a když už zde byl, mohl Adélu informovat o historii jejich rodu, protože to stejně měl v úmyslu, jen nemyslel, že dnes.

„Co je? Nikdo není doma?“ zeptala se Magda, když viděla, že Chytrolín stále zvoní a neděje se nic.

„Asi ne.“

Jen pár metrů od nich seděla v autě Hana, která se rychle rozhodovala, zda-li má jít také ven a promluvit s těmi cizími lidmi, kteří se k Zoubkům také snažili dozvonit. Určitě ano, třeba i oni něco vědí a Jana jim volala. Nebo by mohli být od policie, ačkoliv to by spíš přijeli v uniformách, myslela si. Dále už neuvažovala a vystoupila z auta, pan Baránek ji následoval.

„Dobrý večer, vy také hledáte Janu Zoubkovou?“ zeptala se hned.

„Ne, já hledám Adélu Zoubkovou,“ řekl Antonín a všichni čtyři vytvořili hlouček, který z potemnělého okna pozorovala velmi zděšená tchýně.

Byla v pasti, měla pocit, jako kdyby byla obkličována za všech stran. Mohla to být i policie nebo kriminálka. Ale jak to mohli vědět? Nemůžou přece nic vědět, Jana nic nestihla říct. Nebo možná ano.

Ale třeba to není kriminálka a stačilo by je odbýt. Anebo nedělat vůbec nic a odtáhnou. Stála za záclonou jako socha, pozorovala ty čtyři vetřelce, a nevěděla kudy dál. Zvrtlo se to. Někde udělala chybu, takhle to nemělo být. I kdyby Jana byla poslušná, o čemž Adéla již pochybovala, nyní byla ve hře už i teta a ta neposlechne nikdy. Leda ji uplatit nebo nějak umlčet, ale nebylo čím. A když by bylo čím, stejně by se asi nedala, je příliš vzdorovitá. Navíc umírá a nenechá se vydírat ničím, protože už nemá co ztratit.

Adéla vůbec nechápala, jak se mohlo vše tak vyvinout. Vždyť jí úplně všecičko vycházelo, všichni ji poslouchali a nechali si cokoliv líbit. Nikdo zde nemá větší moc než ona, nikdo si na ni netroufnul, všichni jí zobou z ruky. Ale teď...  najednou nemá na koho přehodit tento problém. Kdyby mohla, šoupla by obě do hladomorny nebo by je zbičovala, ale takhle? Zavřít, potrestat… ano. Jenže teď budou chtít oni potrestat ji, protože se to prý nesmí. Někde se stala chyba, cítila strach, nechápala, že není absolutní paní. Teprve nyní jí docházelo, že je zde systém, který ji nepochopí a neomluví. Měla vztek, ale taky v ní byla malá dušička. To přeci není možný!

Hlouček narušitelů odešel někam pryč, auto však před domem zůstalo. To znamená, že to nevzdávají, vrátí se. Možná se pokusí dostat do domu někudy jinudy. Tím se to ještě zhoršuje, to jí předtím nenapadlo. Měla pocit, že dům je téměř nedobytný a teď se vše hroutí jako domeček z karet. I ta zpropadená tetička vzala dveře sekerou a zvítězila nad nimi.

Ještě chvilku stála u okna a pak se vrátila zpět do sálu. Napadlo ji vyhodit v domě jističe, aby si ani manžel nemohl rozsvítit a celý dům byl ve tmě. Pak přece nemohou dotírat, když se bude zdát, že nikdo není doma. To by mohla jen policie, říkala sama sobě a šla je opravdu vyhodit. Dobře věděla, které jističe jsou od čeho a část domu, ve které byla momentálně tetička i Jana, nechala stále pod proudem. Bude muset s nimi něco udělat, jen neví zatím co.

°°°°°°°°

Magda, Hana, Antonín i pan Baránek zašli společně do hospody, kde bylo jen pár štamgastů a nikdo je nerušil. Sedli si co nejdále od ostatních, všichni si objednali nějakou minutku a polohlasem rozebírali situaci. Hana jim všechno vyklopila, hlavně paní Magdě, které to rychle pálilo a uměla se věcně a účinně vyptávat.

Netrvalo dlouho a situaci shrnuli tak, že na volání policie situace zralá asi není, protože nic v ruce nemají, jen samé dedukce. Když Adéla nebude chtít otevřít, nikdo nemá právo jí tam lézt, protože zatím je počestnou občankou, která nic neudělala. Ale to, že má divné spády, bylo dostatečně jasné, takže riziko bylo značné. Jenže nic takového jako spády nestačí ani policajtům, ani psychiatrům. Ti vše berou vážně teprve až když se stane něco skutečně zlého. Budou to tedy muset prověřit sami nebo vše musí nechat plavat, což se ani jednomu z nich nechtělo. I pan Baránek už věřil, že tchýni se mohla situace vymknout. Konec konců, sám před pár dny střílel medvědy, věděl, že možné je vše.

Když dostali jídlo, zeptal se Toník hospodského, na koho by se mohl obrátit, když potřebuje něco zjistit o Adéle Zoubkové. Řekl, že potřebuje zaměstnance nebo souseda, nebo kohokoliv, kdo se s ní více zná. Hospodský, který se dál nevyptával, ukázal jen na pána, který se právě zvedal ze židle a mířil na WC.

„Zeptejte se tady Nováka, ten co si zrovna stoupnul. Je to jejich soused, zná je všechny.“

Antonín následoval zmíněného muže na záchod, a když viděl, že jsou sami, oslovil ho. Zatímco oba pánové vykonávali svou potřebu, stačil Antonín naznačit, že by se potřeboval podívat dovnitř Zoubkovic sídla. Vysvětlil, že je sice příbuzný, se Zoubkovou se však nestýká, ale něco neklape a musí se tam dostat neoficiálně. Risknul to, řekl dost narovinu něco, co se běžně neříká, ale pana Nováka to nijak nerozčílilo ani nepobouřilo.

„Objednejte mi jedno pivo a panáka, já si k vám na chvilku přisednu. Poradím vám.“

Oba se vrátili do výčepu, Chytrolínovi stydlo jídlo na stole, ale objednal pivo a panáka pro pana Nováka a připravil mu místo. Ten hned přišel, ale Chytrolínovi řekl, že si sednou ke stolu sami, ať ostatní prominou. Pak se posadili o kus dál, soused Adély upil piva, pak vypil panáka a znova se napil piva.

„Kdybych já byl příbuznej té Zoubkové a nevěděl bych, jak se dostat dovnitř..., kdyby tam třeba hořelo... nebo se stalo něco jinýho..., šel bych okolo až zezadu, až za humna. A tam bych viděl takový černý vrata od velké stodoly. Ty vrata jsou vždycky odemčený a jiná stodola tam není. A kdybych si jako nebyl jistej, u stodoly je stará rezavá studna, jiná okolo také není. A otevřel bych vrata a uviděl bych velkej žebřík, kterej je na zdi pod střechou a ten bych opřel o zeď k Zoubkovým, která je sice vysoká, ale ten žebřík je vysokej úplně stejně. A tam bych vylezl, tedy na tu zeď. Pak bych musel opatrně vytáhnout ten žebřík a spustit ho na druhou stranu. Měl bych štěstí, protože ta zeď je hodně široká, takže by mi to asi šlo dobře.“ Předal informaci pan Novák a napil se piva.

„A co když někoho vylekám, nebo na mě vylítnou nějací psi, až budu chtít vzít žebřík?“

„Nikdo se nevyleká. Pes, takovej starej vořech, je zamčenej doma a páníček toho vořecha je na pívu v hospodě. Můžete mi objednat ještě jednoho panáka, velkýho. Joooo, a kdybych tam jako neviděl, rozsvítil bych si vypínačem hned nalevo u vrat,“ dodal soused pro jistotu.

„Světlo by se v takový situaci jistě mohlo hodit,“ usmál se Antonín a objednal dva panáky naráz, protože byl nadmíru spokojený.

„Děkuju mockrát za radu. A jestli to dobře dopadne, máte u mě celou láhev, nebo vám ji předplatím u hostinského.“

„Dobře a vemte si s sebou nějakou hůl. Minimálně. Ta ženská má v sobě démony a ne jen nějaké obyčejné. Možná bych tam ani nešel sám, teda kdybych tam měl nějakou práci... a jen bych otevřel ty velký vrata do ulice, aby dovnitř mohlo jít více lidí. Co myslíte?“ hodil otázku do placu starej pan Novák.

Antonín se skutečně zamyslel, poděkoval a oba se vrátili ke svému stolu. Na jídlo už neměl ani pomyšlení, napil se své kofoly, zaplatil vše a zvedli se k odchodu.

Ve dveřích se jen otočil, pokývnutím ještě jednou poděkoval a všichni se vydali zpátky k domu, kde byla pološílená Adéla a dvě spoutané ženy, které netušily, co s nimi bude dál.