Zahran "Vědma" za hranou (Zápis 23.)

Léčitelka Anna propustila tetičku kolem dvanácté hodiny, otevřela jí dveře vedoucí do zahrady, ale teta se hned vrátila hlavním vchodem, protože na věšáku v předsíni zapomněla kabát. Jaké bylo její překvapení, když viděla, že povadlý a šedivý pan ministr se krásně vybarvil do růžova a energií jenom zářil. Nejdříve ji to překvapilo a málem mu spontánně pogratulovala, ale pak ji napadlo, že je velmi podivné, jak rychle se vrací život do něj a zároveň jak rychle životní energie uniká z ní. Neřekla ale nic, jen si to zapamatovala.

Měla dnes důležitou práci, už ráno řekla všem, že musí do Prahy, protože jí sousedka volala kvůli nějaké doporučené poště. Nenechala nic náhodě, dokonce poprosila Filipa, aby to řekl paní Adéle. Nabídla se také, že pojede autobusem, ale prý nemusí, Filipova jízda byla schválena a ještě dostal úkol, co má do Prahy odvézt, když už tam s tetičkou jede. Takže vše klapalo, nyní jeli rovnou do Prahy, aby se vyhnuli špičce.

Nevěděla, jak otevřeně má hovořit s Filipem, měla totiž špatný pocit z toho, že se jí vybavilo jméno Ficko. Ten byl v románu o Čachtické paní vyloženě slizký a zákeřný, i když na konci příběhu se postavil na správnou stranu. Netušila, co si o Filipovi myslet, nebyl až tak sdílný a možná byl k paní Adéle loajální, ačkoliv s tou svou kolegyní mluvil neutrálně. Raději byla obezřetná a své plány před ním neventilovala.

Když zastavil před jejím domem, domluvila se s Filipem, že chvíli se doma pozdrží, a že potřebuje alespoň hodinku či dvě na nákupy. Filip souhlasil, také měl nějaké povinnosti a tak se domluvili, že se sejdou kolem půl čtvrté nebo si ještě zavolají. To jí přesně vyhovovalo, ale nejdříve šla doopravdy za sousedkou.

Setkání bylo trapné až smutné, protože sousedka bez jakýchkoliv úmyslů spráskla ruce a ohromeně pronesla: “Co se Vám stalo? Vy teda vypadáte. Pojďte si hned sednout.“ Ale tetička si nepotřebovala hned sednout, přestože jí schody daly zabrat podstatně více, než jindy. To vypadám tak strašně?běželo jí hlavou…

„Ne, dobrý, jen mi je trochu zle. Chtěla jsem se zeptat, jestli je vše v pořádku a ráda bych u vás nechala klíče, protože budu ještě pár dní pryč. Tak kdyby se něco stalo, myslela jsem, aby byl přístup do bytu,“ drmolila teta, která byla opravdu zaražená z toho, jak bezprostředně sousedka reagovala na její zjev.

„Jste šedivá jak popel. Myslela jsem, že omdlíte. Omlouvám se,“ soukala ze sebe na omluvu.

„To je dobrý a snad to bude i lepší. Musím teď něco zařídit. Klíče vám sem hodím za chvilku.“ Teta chtěla rychle zmizet a tak se otočila a odemkla svůj byt. Když viděla, že vše je v pořádku, vzala si jen silnější brýle do kabelky a jedny prášky na spaní, kdyby byly potřeba. Náhradní klíče předala sousedce a šla rovnou dolů, kde si plánovala odchytnout nějakého taxíka.

Za rohem se to povedlo hned, řidiči jen oznámila, že musí okamžitě koupit přenosný počítač, že se v tom nevyzná a musí jí někdo poradit.

„Je vám jedno, kde ho koupíme?“ zeptal se on prakticky.

„Když to nebude v Brně nebo v Plzni, tak je mi to jedno. Prostě obchoďák, kde počítače prodávají a za normální, lidové ceny.“

„Oukej, zrovna včera jsem prohlížel nabídkáč z Letňan, málem jsem si tam šel jeden počítač koupit taky, protože budu potřebovat pro mladýho k vánocům.“

„Dobře, jedeme tam. Já budu rychle hotová, můžete tam na mě i počkat nebo jít dokonce se mnou. Rada by se mi hodila,“ přidala Líba, protože jednat s takovými lidmi uměla a tento chlapík se jí líbil.

„A víte, že jo? To bych zrovna mohl. Jedeme. Vždycky honím dárky na poslední chvíli a mají fakt dobrou akci.“ Teta si mnula spokojeně ruce a to nejen pomyslně, protože ji trochu studily, ale celkově se cítila nabitá. Bylo vzrušující, mít tajné plány a pak je akčně uskutečňovat. Už dlouho něco podobného nezažila. Doufala, že ji energie neopustí a vydrží až do večera, nebo alespoň během nákupu.

„Já trochu odbočím. Nevíte náhodou, s čím je nemocný ten ministr… teď si nevzpomenu na jméno… Má hlavu jako květák a byl tlustej,“ vypadlo z tetičky.

„Jóooo, já vím, koho myslíte. Tak na jméno si taky nevzpomínám. Ale četl jsem nedávno o jeho stavu. Měl vředy a pak něco se slezinou? Teď není moc vidět, také momentálně není ministr, ale pořád se někde okolo ocmrnduje. Proč vás zajímá? Ten květák?“ smál se taxikář.

„Ále, chodím k jedné léčitelce a zatímco mně štáva ubývá, jemu rychle přibývá. Také k ní chodí.“

„Tak na to pozor, dámo, dějou se divný věci a já na úniky energie věřím. Jestli je možné vycucnout ji vám a naládovat ji do někoho jinýho, to skutečně nevím. Ale možná nějaký machr na tyhle věci by to uměl. A kdyby takovou redistribuci někdo uměl, nedivil bych se, kdyby si ji nechal hodně dobře zaplatit. Možná jste jeho energetická injekce. Baterka ne, to by vás musel tahat s sebou.“

„Neřekla bych do vás, že se zajímáte o takové věci.“

„Znal jsem, teda ještě znám, jednu praštěnou holku. Ta také chodila k léčitelce a místo dobíjení byla stále více bez energie. Nemohla se zbavit dojmu, že jí někdo energii odebral, ale dala se nakonec dokupy. Za chvilku budeme na místě, zastavím co nejblíže ke vchodu do elektra. Je to tam veliký a také se mi nechce nikde lítat.“

Taxikář tetu šikovně zavedl až do obchodu a tam jí i poradil, nebo ji spíš uklidnil, že vše je ok. Sám si koupil o něco dražší počítač než ona, ale teta byla maximálně spokojená, protože ten její notebook byl malý a měl vše, co bylo třeba pro její okamžité potřeby. Pomohl jí i s krabicí a když se vraceli k autu, napadlo ji ještě, že by mohla koupit nějakou bundu. Jednak jí byla neustále zima a pak, potřebovala počítač skrýt. Napadlo ji to ale i proto, že jednu pěknou zrovna zahlédla a nebyla na její poměry drahá. Vzala si ji rovnou na sebe, seděla jí dobře a tak si vyžádala velkou tašku, zaplatila a dokonce ani nezdržovala.

V taxíku zabalila počítač i s příslušenstvím do bundy, krabici tam milému taxikáři zanechala a spokojeně si oddechla, že stihla vše zařídit. Byla moc ráda, že narazila na takového chlapa, velice jí usnadnil celou situaci.

Když ji o něco později Filip nabíral, neměl nejmenší tušení, že veze něco jiného než oblečení a jednu nemocnou, zpola už vycucanou tetu. Nemohla se dočkat, až si na internetu najde vše, co potřebuje vědět a doufala, že si Jana se vším poradí a ukáže jí, co je ohledně počítače třeba.

°°°°°°°°°

Fejk moc dobře věděl, že je už třetího a neměl z toho vůbec dobrý pocit. On vlastně na pocity moc nedal, ale cítil se mizerně. Zjistil, že když si dá dva až tři panáky, je to lepší, takže si jich dal preventivně pět, což neměl dělat.

Kluci zrovna byli na mlýně, jeden z nich byl přímo s Fejkem, když zničehonic zavolal majitel obchodu s razítky, aby se na něco zeptal. Byl to slušný chlap, věděl své, a proti Fejkovi doposud nic neměl. Divné mu akorát připadalo, že během víkendu zmizelo auto, záhadně je někdo vyboural a ještě pak našel pod stolem Fejka velmi podezřelá razítka, jejichž původ mu byl celkem jasný. Aktivně používané razítko německé čerpací stanice a razítko francouzského hotelu, to si zde skuteční majitelé firem docela jistě vyrobit nenechali. A to znamenalo, že Fejk v něčem jel, protože kdyby si to jen někdo objednal, tak by razítko prostě jen předal a zkasíroval.

Když Fejkovi došlo, na co se ho šéf ptá, najednou ztratil řeč. Vylhal se, že se k nějakým razítkům někde dostal, ale že byla chyba si je nechávat. Pak se omluvil, že musí končit, ale že přijede do Prahy, protože bude muset na kontrolu a zastaví se ve firmě. Když hovor utípl, zvedl se i s berlemi, ale jedna z nich mu podklouzla, protože na zemi bylo vylité pivo a on udělal tak neuvěřitelný brejk, že po zádech vyletěl z okna rovnou za rybami, které stále kroužily pod oknem, ale ani jedna se zatím nenechala ulovit.

Přelud alias Žalud zíral a pár vteřin mu trvalo, než mu došlo, že k smíchu to zase až tak není a musí skočit i on, protože ten debil má na noze těžkou sádru a bude potřebovat vylovit z vody. Sundal si tedy vaťák, ve kterém se válel na křesle a skočil do tmy, jež přišla nečekaně brzy. Když padal, srazil znova Fejka, kterému se podařilo částečně se už srovnat, protože hloubka zde nebyla až tak velká. Na to zase zapomněl zhulený Žalud.

Společnými silami se vysápali k náhonu, zatímco Česlo o jejich dobrodružství ani nevěděl, protože si vyráběl plný plech toustíků v kuchyni. Když je spatřil, dlouho se smál, ale pak mu došlo, že marod bude potřebovat teplo a převléknout se z mokrých hadrů. Žalud šel ještě mokrý hledat berlu, protože k nalezení byla jenom jedna, druhá asi vyletěla oknem.

Když se klukům podařilo převléknout Fejka i Přeluda, zavřeli okno v pokoji, pořádně roztopili krb a Fejkovi udělali velký hrnek čaje. Posadili ho tak, aby teplo z krbu rychle osušilo sádru, což bylo fajn. Po nějaké době ale, když oheň už plápolal o stošest, sádra se roztopila tak, že ji museli zase chladit, protože to s jejím ohříváním poněkud přehnali. Fejk už málem plakal, cítil se teď naprosto zbídačený až vyřízený, a právě pálící se noha ho dostala na úplné dno. Toužil po klidu, po svém bytě, noze bez sádry a po tom, aby neměl strach, protože tohle už nebyla náhoda a zítra je 4.listopadu.