Zahran "Vědma" za hranou (Zápis 24.)

Jana se také nemohla dočkat večera, protože svoji část společného plánu splnila a s prvním připojením na internet si jistě poradí. Kdyby něco nešlo, má známého přímo ve vesnici, za kterým by mohla neprodleně zaběhnout.  

 Když teta přijela, šla si hned vybalit, zatímco Filip byl odvolán tchýní. Vymyslela si, že by ráda na nákupy do města, ale stačilo jí zajet pouze do Berouna. Také se blížil Mikuláš, proto slíbila malé, že jí koupí nějaký nadstandardní dárek, který si sama vybere. Takže tchýně i s Rebekou zmizely na pár hodin a teta s Janou měly volné ruce. Více si nemohly v dané situaci přát.

Připojení se podařilo, nedošlo vůbec k žádným komplikacím a Jana začala tetičku učit, jak vše funguje. Protože nepotřebovala nic než vyhledávání a ukládání informací, ukázala jí jen, jak se používá Google, jak si stránku uloží do oblíbených, případně jak si ji stáhne. Teta v tom sice měla zmatek, ale naštěstí nešlo o mnoho úkonů naráz, takže během večera pochopila vše, co bylo třeba.

Teta byla přesvědčená, že o léčitelce Anně bude někde nějaký záznam, ale i když něco našly, nic důležitého neobjevily. Jana zkusila i cizojazyčné stránky s překladačem, nikam to však nevedlo. Protože čas rychle utíkal, rozhodla se teta, že po informacích o léčitelce bude pátrat v noci, zatímco teď se společně mrknou na záhadnou německou malířku jménem Frau Helga Sturm.

„Frau je paní, proč to má ve jméně?“ vrtalo hlavou Janě. „Mělo by se tu psát jen Helga Sturm.“

„Třeba to považuje za titul, jako svobodná paní. Není hraběnka, tak je alespoň Paní Bouře. No každopádně to zní zlověstně, i když mám bouřky ráda.“

Na stránkách Paní Bouře našly skutečně pozoruhodné, i když bizarní malby. Obrazy polí s blesky a tornády byly působivé a skutečně vzbuzovaly respekt. Přírodní živly byly sice jejím hlavním nebo původním námětem, ale měla ještě jedno téma a to byly historické, okultní ale i biblické výjevy.

„Vsaď se, že Adéla od ní chce obrazy do vašeho nového kostela. Ten kostel je její dítě, žije pro něj, jsem si tím jistá. Od této malířky bude chtít něco monumentálního.“

„Ale ona už možná nějaké koupila. Před pár měsíci z Německa přivezli nějaká plátna a pak asi ještě dvakrát. Měla na ně připravené místo, předtím jí do galerie instalovali veliké stojany na plátna a dokonce i nějaký kříž. Ten kříž jsem viděla a ona sama říkala, že se u ní uskladňují řezby pro kostel. Tím se ani tak moc netajila. Má tam i nějaké sochy svatých.

„Když už jsme u toho, něco jsi mi připomněla. Máte doma živé květiny? Tady jsou nějaké sukulenty, které vyžadují málo péče, ale také to nejsou obyčejné květiny.“

„Já vím, co myslíš,“ přikývla Jana. „Ona sbírá nebo pěstuje pouze ty trnité. Dokonce mladé rostliny rozdává jako dárky jiným spoluvěrcům. Trnová nebo Kristova koruna. Když jsme někam společně jeli, vždycky ji někomu darovala i s přednáškou o tom, že takovéto trny musel snášet náš Pán, když je měl zabodané do hlavy.“

„Když si libuje v pěstování trnové koruny a jiné pokojové kytky ji nezajímají, možná má více takových oblíbených věcí, které souvisí s mučením,“ uvažovala teta nahlas.

„Já se jí bála vždycky. Měla jsem pocit, že se ovládá, ale kdyby ze sebe vypustila ty psy nebo šelmy, co v sobě má, musely by mě roztrhat. A nejen mě. Občas je to vidět i vůči někomu jinému. Tchán je úplně zničený, on ji poslouchá, jako kdyby byl nemohoucí, ale ona s ním mluví zdánlivě vlídně. Vzdal to, jen přežívá a poslouchá ji.“

„Vzpomněla sis na ty prášky? Co kdybys tam zaběhla teď, ještě tu nejsou.“

„Zkusím to,“ řekla Jana a odběhla do domu, pátrat po lécích, se kterými tchýně něco vyvádí. Tetička raději sebrala počítač a vynesla ho nahoru do malinké kuchyňky, kam by pravděpodobně nikdo nešel a tím pádem jej nemohl uvidět. Zatáhla všechny závěsy a zapnula televizi, která zde byla, i když jen malá přenosná. Zvuk ztlumila, nic z televize ji momentálně nezajímalo, chtěla jen blikavé modravé světlo v pokoji, aby se zdálo, že sleduje televizi. Pak šla hned vyhledávat další informace.

Tetu také napadlo, že je už čas, aby si s tchýní narovinu promluvila o tom, co bude chtít za platbu její léčby. Určitě nějaký návrh dohody padne, tím si byla jistá. Jestli nebude chtít peníze splácet, tak bude chtít byt, nebo nějakou jistotu, že ho zdědí Jana nebo malá Rebeka.

°°°°°°°°

Fejk, unavený a vystřízlivělý, poprosil své kámoše, jestli by ho odvezli do Prahy. Tento způsob marodění nebyl nejlepší a včerejší pád do vody ho totálně odrovnal. Také se velmi bál, cítil, že se nad ním stahují mraky a že musí čelit situaci se šéfem a padělanými razítky dříve, než bude pozdě. A co se týče věštby, kdyby měl u sebe kontakt na kartářku Hanu, asi by už zavolal dříve, protože opravdu cítil strach, možná i děs a to u sebe nepamatoval, něco takového mu bylo cizí. Takže důvody pro návrat byly tři. Fyzická nepohoda, průšvih, strach.

Ačkoliv se jim nechtělo, věděli, že se jim nebude chtít ani zítra a tak se nakonec uvolili k tomu, že ho do Prahy ještě hodí. Tedy konkrétně Česlo, který nic nepil, jen hulil, ale byl zvyklý. Také nekouřil už dlouho, takže se rozhodl obětovat. Nebylo to daleko, navíc mohl cestu do Prahy spojit s nákupem v Makru, kam stejně potřeboval kvůli hospodě zajet. A tak bylo rozhodnuto, milého Fejka naložil, jeho věci naházel do vaku, rybářské pruty zatím nechal zde a vyrazili směr Praha. Také byl nejvyšší čas, pokud měl stihnout nějaký nákup.

Fejk v autě mlčel a jen přemýšlel o tom, jak to navléknout se šéfem. Má se přiznat a prosit o prominutí, nebo zatloukat a dělat blbce? Co s tím autem? Škoda snad nebude velká a mohl by to i splácet, kdyby se přiznal včas. Co by se vlastně stalo, kdyby se přiznal a měl po starostech? Šéf byl hodnej a dost rovnej chlap. Možná by bylo nejlepší, říct mu, co se stalo, než se pořád nervovat z toho, kam to všechno vede.

„Vole, co je? Si nějak ztichnul. Ta koupel ti dala zabrat co?“ ozval se najednou Česlo.

Fejkovi bylo úzko, málem se mu chtělo brečet. Najednou si uvědomil, že by se rád svěřil, ale doopravdy, bez pózování, bez drsnejch flegmatickej a debilních keců. Chtěl říct kamarádům, jak se hrozně bojí a jak lituje toho, že to tak podělal. A že nechce ani do kriminálu, ani se bát policajtů, ani už nechce lhát šéfovi, protože svou práci má vlastně docela rád a možná o ni přijde.

Chtěl Česlovi alespoň na půl huby odpovědět, ale cítil, že nemůže, že by mu selhal hlas a pak by začal vzlykat. Znal tento stav slabosti a naposledy ho zažil jako malý kluk, když se ho máma zeptala, co se stalo. On chtěl dělat machry, jakože nic, ale pak propukl v pláč, protože nešel prostě zadržet. Tenkrát se také bál, dostal se v lese do blízkosti střelby, nějací šmejdi si vyřizovali mezi sebou účty a on se tam nechtěně přichomejtl. Také byl k smrti vyděšený, sotva se dostal domů.

„Jojo, voda mi dala zabrat,“ odpověděl se zpožděním Fejk, protože se cítil již o malinko pevnější.

Když se dostal domů, kde bylo teplo a jeho známý nepořádek, svalil se do své sedačky, opřel berle o křeslo a usnul. Byl plný lítosti smíšené s bolestí a padl vyčerpáním, i když si plánoval, že zavolá paní Haně, aby se zbavil strachu a aby přestaly ty pomyslné hodiny tikat k blížícímu se datu 5.11.

°°°°°°°°

Teta se ve svých úvahách nespletla, tchýně ji navštívila chvíli poté, co přijela z Berouna. Nejdříve se napůl chladně a napůl „srdečně“ zeptala, jak se daří a co léčba. Teta řekla že dobrý, ale že by se ráda o léčbě více dozvěděla a v tom se jí zatím nepoštěstilo.

„No, podívejte se, buďto léčba zabere a to bude pro vás dobré, nebo se nic nezmění, pak přijde zklamání. Ve vašem případě je to velmi těžké, protože vše je vůle Boha a když nechcete spolupracovat… nebo dokonce nevěříte, tak si sama sobě škodíte. Ale každému podle jeho zásluh a podle pokání. Když není pokání, je zde bolest, která snímá hříchy,“ dokončila tchýně s přísnou tváří, jako kdyby učila v nedělní katolické škole.

„Tak to jsem ještě neslyšela,“ neodpustila si tetička, i když do polemik se opravdu pouštět nechtěla.

„Co jste neslyšela?“

„Že bolest snímá hříchy.“

„Kristus trpěl za naše hříchy. Krutě ho trýznili, zažil mnoho bolesti, aby vykoupil nás hříšné. Takže bolest je něco jako platidlo, které vyplácí hříšnost. Bez ní to nejde, proto trpěl taková muka,“ řekla pohrdavě tchýně, která každého neznalce považovala za neosvíceného orangutana a vyloženě ji obtěžovalo něco takového vůbec vysvětlovat. Kolem sebe měla ráda lidi věřící a do značné míry s problematikou hříchu, bolesti a spasení obeznámené.

„Předpokládám, že jste mi přišla navrhnout nějakou dohodu ohledně mého dluhu za léčbu.“

„Ne, to ne, není to dluh. Řekněme, že byste mi udělala obrovskou radost tím, kdybyste poprosila starou paní Duškovou o přímluvu u jejího syna, aby vysvětil náš kostel. Brzy bude vše na svém místě, byla bych opravdu šťastná, kdyby první mši mohl sloužit náš pan Biskup. A samozřejmě, bylo by stejně skvělé, kdybyste intervenovala i vy, měla jste s ním přece pravidelný kontakt a znáte se dobře. Je vám jistě za péči o matku zavázán. Byla jste více než jen společnice, nebála bych se použít slovo rodinná přítelkyně.“

Aha, tak biskupa potřebuje. To mě nenapadlo, pomyslela si tetička.

„Já, od té doby, co je biskupem, nemám s ním víceméně kontakt. Když jsem onemocněla, přestala jsem starou paní navštěvovat, protože jsem na to neměla moc sil. Ale dříve ano, byly jsme si opravdu velmi blízké, to je fakt,“ připustila opatrně teta Líba.

„Jste momentálně tady, skoro by se dalo říci, že jste u mě na léčbě. Navíc se starám o postižené lidi a mám řadu charitativních aktivit. Ráda bych ho oslovila, ale souběžně by bylo dobré, kdyby zde byl ještě další důvod, aby nás navštívil. Nesmírně mi na tom záleží, uděláte tím radost mnoha lidem z celého okolí. Už jsme ho oficiálně oslovili, ale zatím je situace otevřená. Mohla by přijet i jeho maminka a mohla by se zde s vámi sejít. Určitě by ji neodmítl, kdyby ona chtěla přímluvu za vaše zdraví ve formě společné modlitby,“ odhalovala své úmysly paní Adéla, která byla najednou nezvykle otevřená.

„To vám nevadí, že já sama nejsem katolička?“ zeptala se Líba přímo.

„Ale prosím vás… Jakub 5:16… modlete se jedni za druhé, abyste byli uzdraveni,“ řekla zase mentorsky tchýně, avšak tentokráte o poznání mírněji.

Teta si o tom myslela své a rozhodně se jí nelíbila představa, že bude její situace zneužita k manipulaci ostatních. A že by měla hrát roli v nějakých větších náboženských estrádách, to se jí nelíbilo vůbec, ale potřebovala si o tom v klidu sama popřemýšlet.

„Dobře, zítra vám řeknu, a jestli budu souhlasit, mohu hned zavolat. Kontakt ještě asi mám.“