Zahran "Vědma" za hranou (Zápis 22.)

Tetička nechtěla předstírat, že se zrovna odněkud vynořila, ale také nechtěla dát najevo, že vše slyšela. Napadlo ji, že by mohlo být výhodné, nechat Ficka-Filipa trochu napnutého, aby nevěděl na čem je a byl ochoten říci eventuálně více.

Sama byla trochu vyvedená z rovnováhy, potřebovala si nejdříve utřídit myšlenky a zvolit nějaký postup. Každopádně slyšela něco velmi vážného, protože ani Filip, ani ta žena či dívka, nemluvili jen tak do větru o něčem smyšleném.

Prohodila s Filipem pár frází o počasí a pak měla možnost seznámit se s další dělnicí či děvečkou místní paní Adély. Ano, Paní Adély Zubaté. Všechno zde jí od začátku připadalo jako v nějakém filmu, vše bylo nepřirozené. Paní Adéla byla skoro jako Čachtická paní, Filip připomínal Ficka a ty jejich pracovní obleky, to jim snad nechala přivézt z nějakého vetešnictví z Anglie. Možná paní Adéla měla švadlenu, která jí pro zaměstnance šila tyhle podivné dobové obleky. Tetičku nejdříve napadlo slovo kulisy, pak se tomu ale musela v duchu smát. Ano, všichni tady byli jako kulisy pro jednu hodně ulítlou ženskou, která si zde budovala panství.

Jak se ukázalo, s Filipem mluvila žena, asi 35 letá, pěkná, ale trochu stydlivá. Tedy před tetičkou byla zaražená, teprve po chvilce strčila hlavu do okna, aby se mohly pozdravit. Byla zvědavá, ale také se bála, že by jejich rozhovor mohl někdo slyšet a nevěděla, jak se chovat. Vypadala chytře, tetě se líbila, jen nevěděla, proč o sobě mluvila jako o zrůdě. Musela mít také nějaké zdravotní postižení, nebylo však v okně vidět.

Teta rozhovor neprotahovala, protože Simona byla zjevně nervózní a tak se rozloučila a odešla. Stejně se během chvíle již ochladilo, rozhodla se tedy jít rovnou do svého apartmánu, kde měla teplo. Když zahnula před dům s velkými vraty, prozvonila Janu, která hned otevřela. Slíbila, že se u ní zastaví, protože malá bude chvíli u sousedky, se kterou si občas hrála.

V apartmánu bylo příjemně, ale stejně se do tety Líby dostala zima a potřebovala se něčím zahřát. Šla si do koupelny napustit vanu plnou hodně teplé vody, což zatím spolehlivě zabíralo, i když se jí pak motala hlava a padla na ni pokaždé silná únava. Ale to už bylo jedno, únava byla již permanentní a to je teprve na začátku léčby.

„Ještě že mi Adéla nepodává léky. Dovedu si představit, co by to bylo,“ řekla sama sobě polohlasně, když zalehla do vany a začala přemýšlet o všem, co zatím slyšela a viděla. Padlo vážné obvinění, že Adéla týrá svého muže, i když tímto rafinovaným zvrhlým způsobem. Tetička věřila, že jejich podezření je hodně pravděpodobné, ale muselo by se dokázat a možná to nebude tak jednoduché. Tchýně si však mohla být natolik jistá sama sebou a hloupostí či nevšímavostí ostatních, že mohla dělat vážné chyby. Třeba si nedávala pozor a bude snadné zjistit, co všechno vlastně páchá a má na svědomí.

Se svědomím v jejím případě moc počítat nelze, bude potřeba přijít na to, v jakých bludech žije a kam až byla schopná zajít. Ale co je zač má léčitelka a proč s ní moji léčbu tchýně domluvila? Tohle kdyby věděla… Jana toho navyprávěla dost, ale jako celek to zatím žádný smysl nedává. Jezdila prý do Německa, ale navštěvovala snad malířku. Ano, už si vzpomíná, jezdila tam kvůli nákupu nějakých pláten, ale mohla se tam setkat i s Annou. Konec konců, jako pes pozná psa, stejně tak zlá ženská je schopná rozpoznat někoho dalšího, kdo se mu hodí do plánů. Určitě si rádi vzájemně pomáhají, i když tedy ne z dobroty srdce, ale kvůli osobním cílům, které mají. To je přesně ono, ruka ruku myje. Ale co je za tím? A kdo je za tím? A jakou roli v tom hraji já?

°°°°°°°°°°

Hana „Zahran“ cítila se docela mizerně. Uvědomila si, že první klienti, které měla, byli docela hodní lidé, ale vydaní napospas životu, který s nimi mlátil a oni si nevěděli rady. A proto přišli, stejně jako většina z těch, kteří chodí ke kartářkám. I když šlo mnoha jiným lidem jen o prachy, baráky, výhodná místa a život jim celkově vyhovoval, minimálně polovina klientů se potácela a byla obtížena strachem, aby neudělali chybu, protože chyby udělané předtím již bolestivě zaplatili. Chápala je, také na tom tak byla. Dříve, když ještě věřila tomu, že život má být takový, jak je lidem předkládáno, dělala stejné chyby.

Naposledy, když mluvila s panem Baránkem, neřešili už ani karty, ale snažila se mu vysvětlit, jak se mohla cítit jeho žena, když ji přehlížel. On si myslel, že nic takového nedělal, ale až když mluvili o sexu a jeho potřebách se jí doma pořád dotýkat a cukrovat, teprve pak si byl schopen alespoň něco málo představit. Tedy vžít se do situace ženy, která je pořád oplácávaná, ale nikdo ji neslyší. Asi to bylo pro něj těžké, ale když mu několikrát řekla, aby si představil sám sebe a k sobě ženu, která se po něm pořád sápe, ale pak už na něj kašle… Snad mu alespoň něco došlo i když byl z toho skoro v šoku. Nejhorší je, že on si myslel, že se takhle chovat musí a sám byl rád, když žena občas nebyla doma a měl klid a nemusel se do ničeho nutit. Děsný.

Bylo by jednoduché mu říct, za půl roku budete mít jinou, nebo za pět let, nebo se dáte se ženou zase dohromady. Ale on potřeboval pomoci jinak. Potřeboval nahlédnout, uzdravit, co bylo nemocné a posílit, co bylo třeba posílit. Věřila mu, že se chce změnit, aby měl zpátky svou ženu, ale co kdyby ona už nechtěla? Byl na ní závislý příliš, bude to mít ještě těžké, nejsou žádná snadná řešení.

Uvažovala, jestli má rozhodit mezi lidi další své vizitky, ale nechtělo se jí. V tuto chvíli měla pouze dva klienty a měla pocit, že si musí ověřit, kam to všechno vede, než nabere další. Že na ni myslí ještě jeden, který má už nohu v sádře a začíná se cítit velice nedobře, to v tuto chvíli ani nevěděla, protože se jí zatím neozval. Ona sama ale do obchodu s razítky zašla, protože si vyčítala, že se mu zmínila o tom datu, když chtěla být zajímavá. V obchodě nebyl, ale když se jiného zaměstnance zeptala, jestli tam není nebo nebude mladík, který ji obsluhoval před týdnem, dozvěděla se, že je nemocný. Měla z toho špatný pocit, ale nevěděla, co by mohl znamenat.

Hana si sedla opět ke kartám a jen tak si kladla otázky a vyčítala z karet odpovědi. Nevěštila si, jen se jí dobře u karet přemýšlelo, protože karty při různém seskupení nabízely další a další možnosti a to ji bavilo. Učila se přemýšlet kreativněji o tom, co by mohlo být za osudy lidí a jaké jejich příběhy skutečně jsou. Bylo tolik možností, které by její vlastní omezený rozum jako možnost nenabídl. Bylo snad půl milionu kombinací stejného typu výkladu karet a to bylo více, než mohla za život stihnout prohlédnout.

°°°°°°°°°°°

Jana se utrhla z nekonečného řetězu neustálého plnění domácích úkolů a utíkala k tetičce rychleji, než jí zase někdo něco poručí. Vlastně nikdo kromě tchýně jí neporoučel a ta teď byla někde mimo dům. Tetu zastihla ve vaně, ale právě se chystala jít už ven a tak chvilku počkala. Když viděla její zdravou barvu, potěšilo ji to, ale nenapadlo ji, že teta je momentálně rozehřátá z vany a že zešedne hned poté, co vystydne a vše se vrátí no normálu.

„Chtěla jsem s tebou mluvit. Je to důležité. Vyslechla jsem nějaký hovor, který jsem slyšet neměla a padlo tam jisté obvinění, nebo spíš podezření.“ Jana hned zpozorněla, pomohla tetičce zabalit se do deky a posadila se k ní na postel.

„Slyšela jsem něco o lécích, které tchýně dává manželovi. Prý mu možná nosí nějaké jiné prášky, než co mu podává ta slečna nebo paní, co se o něj stará. Slyšela jsem, že s nimi možná manipuluje a on někdy marně čeká na svůj lék, protože ona mu podstrčí něco jiného.“

„A kdo to povídal?“ ptala se Jana vzrušeně.

„To já přesně nevím, byl to ženský hlas, to ti bude muset zatím stačit. Máte lékárničku dohromady, nebo on má své léky u sebe?“

„No, to nevím. Já mám nějaké léky své, u sebe v bytě, a když je potřeba, zeptám se tchýně. Něco má ve stole v kuchyni, někdy vytahovala prášky i z kabelky. Podle toho, o co jde. Ale jeho léky má asi ona. Fakt teď nevím. On je špatně snáší a nesmí jich brát víc. Myslím, že u sebe je tchán nemá.“

„Víš, jak jsi říkala, že tě nutila modlit se, nebo tvrdila, že jsi hřešila a pak se stalo nějaké zlo. Nebo přišly nějaké následky a ty ses bála,“ připomenula teta.

„No, vím,“ přitakávala Jana a čekala, co z tety vypadne.

„Zkus si vzpomenout na nějaké příklady, kdy to po jejím tvrzení vyšlo a něco se stalo. Tedy kromě těch bolestí u tchána. A nebo jinak, zkus si vzpomenut na všechny praštěnosti, které tě napadnou a jsou z podobného soudku.“

„Jednou jsem ji viděla, jak bije dost mladou holku, protože prý ukradla nějaký alkohol z firmy. Tenkrát na ni ječela, že když to vydrží a vytrpí si, minou ji jiné následky. Nebo takhle nějak to říkala, že co odtrpí zde, nemusí snášet pak jinde a že utrpení je jediný způsob, jak platíme. Ta holka tady skončila, ale tchýně ji neudala. Vlastně ani ta holka neudala tchýni. Slyšela jsem tenkrát křik v balírně, utíkala jsem tam, ale ona nechtěla asi pomoct. Tchýně ji švihala po zádech nějakýma provazama, zůstala tam krev na krabicích i na balících papírech. Ale uklidila si to po sobě sama. Pak už tady nepracovala, je však v pořádku, potkala jsem ji jednou v Praze. Mluvit se mnou ale moc nechtěla.“

„To jsi mi nikdy neříkala,“ pronesla ohromená teta.

„Já myslela, že ano, říkala jsem ti skoro všechno,“ ohradila se Jana, ale jistá si nebyla.

„Mohla ji nachytat při krádeži, a jestli má sadistický sklony, mohla ji ochotně zmlátit a zároveň jí nakukat, že se o té krádeži nikdo nedozví, nebo něco takového. Záleží, co to bylo za holku. Jestli byla hloupější, mohla si to nechat líbit a ještě věřila, že si to zasloužila a že je to normální trest. Kde ona ty zaměstnance bere?“

„Já nevím. Různě. Navštěvuje všelijaký charitativní akce, občas si tam někoho najde a domluví se na práci. Myslím, že ta holka byla mentálně postižená. Ale nevím to, nemluvila jsem s ní, jen tak vypadala. Pracovala tu chvíli. Pak zde ještě pár týdnů bydlela, možná i pracovala na poli, ale už nedělala v balírně. Moc jsem s nimi do styku nepřicházela, vlastně ani dnes ne. Když mám volno, tchýně mi naloží papírování. Nechce, abych se montovala do řízení firmy a přicházela do kontaktu se zaměstnanci.“

„Co tchýně řeší v poslední době? Zajímá mě ta léčitelka. Kde k ní přišla? Víš, s kým se v poslední době stýká, nebo co dělá?“

„Poslední dobou se všechno točilo kolem kostela. Zařizovala hodně technických záležitostí. Dělaly se dřevěné lavice, okna, oltář. Něco kupovala a darovala, něco jen zařizovala, myslím, že nic jiného moc neřešila, protože tímhle byla posedlá. Do Německa jezdila za malířkou, jednou jsem viděla stránky, které přede mnou prohlížela na internetu. Měla zajímavý jméno, ale teď nevím.“

„Našla bys to znova?“

„Možná bych si vzpomněla, co všechno tam bylo. Na jméno té malířky si ale nevzpomínám.“

„Mám nápad. Říkala jsi, že tchýně ti nedovoluje používat internet, jak potřebuješ. Zítra si vymyslím důvod pro návštěvu Prahy, vyberu peníze a koupím malý počítač. Bude u mě a ty mi pomůžeš najít informace o té léčitelce, jestli je možné něco vůbec najít. Stejně jsem ho chtěla koupit už dříve, teď se bude hodit. Nechám si poradit v obchodě, co bych měla říct?“

„Potřebuješ i připojení k internetu a tady není. To bych ale mohla zařídit já, koupila bych mobilní modem. Před pár lety jsem ho měla, možná i mám.“

„Takže stačí, když koupím počítač?“

„Mělo by, dnes jsou asi všechny notebooky už s nejnutnějšími programy. Řekni, že to má hned všechno fungovat a raději nekupuj tablet, protože ten já ještě v ruce neměla, zato notebook používat určitě umím. Nic drahého, nic velkého,stačí nějaký levnější střed. Já hned zítra seženu to připojení. Tedy snad.“

Janě se myšlenka líbila, připadala si jako spiklenec, rebel a detektiv zároveň.

„Jééé, vzpomněla jsem si na jméno té malířky. Bude asi umělecké. Je to Frau Helga Sturm. Malovala živly. Oheň, bouře, tornáda.“

„Co má tchýně společného s tornády? Nějaký jatka tam nebyly?“ řekla ironicky teta.

„A víš, že jo? Byly tam obrazy krvavých obětí. Bylo to děsně odporný, hodně krve a detailů.“

„No, tak uvidíme zítra.“…