Zahran "Vědma" za hranou (Zápis 21.)

Už třetí den Fejk pařil na mlýně, protože tam se ani nic jiného nedělalo. Jediná změna byla, že během paření mohl chytat ryby a to se může opravdu málokde, zejména, když je chytal v obýváku.

Lov přímo z obýváku byl hlavní ideou od momentu, kdy kámoši Česlo a Přelud, kterému se také říkalo Žalud, zakoupili mlýn. To byl jejich první nápad a zároveň sen, který je poháněl k dokončení náročné obchodní transakce.

Když mlýn zaplatili, okamžitě zvětšili okna a u oken zvýšili podlahu o výšku dvou schodů tak, aby se dalo sedět v pokoji a zároveň dobře rybařit. Ono to šlo i předtím, ale chyběl jim ten pohled na vodu přímo ze sedadel starého autobusu, které za účelem rybolovu do místnosti instalovali. Když přišel podzim a s ním vlhký chlad, začali intenzivně stavět velký krb, do kterého by házeli těžko rozřezatelná polena a oheň by pak svým sáláním celou místnost stále vyhříval. Záměr se jim i podařil, jen tam nebylo až tak luxusní teplo, jak si původně představovali a také les, který s mlýnem koupili, povážlivě řídnul. Do krbu totiž neházeli jen těžko rozřezatelná polena s pařezy, jak původně zamýšleli.To jim ale hlavu nedělalo.

Fejk, se sádrou účelně obalenou starým přehozem, válel se u otevřeného okna, měl nahozené dva pruty a vegetil. Původně si chtěl pouštět nahlas muziku, ale to mu kluci rozmluvili, protože při bigbítu prý ryby neberou. Do krbu občas někdo přihodil pár polen, takže se zimou to nebylo tak hrozné a navíc byl nečekaně teplý podzim.

Co bylo Fejkovi však divné, začal se cítit nedobře. Pít moc nemohl, protože se mu nechtělo močit do improvizovaných zařízení, které mu kluci hned vedle instalovali, a také nelze všechno řešit kanystrem. Další důvod nepohody byl, že ho studila sádra na zraněné noze a ten chlad se táhl do celého těla. A třetí důvod neznal, prostě začal cítit jakousi tíseň nebo strach. Asi měl zůstat doma, ve svém prostředí, napadalo ho, ale nepohoda byla celková.

Přes den, když koukal do vody, něco jako kdyby po něm lezlo. Občas se celý otřásl a jednou, když si dal s klukama jointa a oni pak odešli, zjistil, že má strašnou krizi. Něco takového ještě nezažil, dvě hodiny se vnitřně třásl jakousi hrůzou a modlil se k jakémusi záchranářskému Bohu, se kterým neměl žádný vztah, aby to přešlo… jen aby to přešlo. Tušil však, že dříve to nepřejde, než přibližně za dvě hodiny, protože byl fest zhulenej a to se zastavit pak nedá.

Chtě nechtě, musel zase přemýšlet o datu 5.listopad, protože ten den se blížil a úzkost se prohlubovala. Nemohl tedy moc pít, nemohl už ani moc hulit, ale zároveň neuměl být zcela střízlivý, nebo jen kratší dobu. Zatím své hrůzné okamžiky prožil sám. Třeba by mohl pařit jen v případě, když jsou v okolí kluci. Pak na něj ty chmury padat nebudou, myslel si.. To se ale spletl.

°°°°°°°°°

Tetička měla za sebou již čtvrtou proceduru a nemohla si vzpomenout, jakou sílu měla, když přijela. Kdysi mohla skály lámat, ale to už delší dobu neplatilo. Když nic nedělala, nebyla vyčerpaná, energie jí rychle ubývala v okamžiku, kdy bylo tělo vystavené jakékoli námaze. Samozřejmě, tělo tak reagovalo i proto, že bylo prostě ochablé. Ale takhle vycucaná? To prostě nebývala. Ploužila se jako při chřipce, jen necítila bolest. Chvílemi se nějaká projevila a zdálo se, že na ni opravdu leze chřipka, ale za moment bylo vše zase normální, jen ta únava byla totální.

Bylo nezvyklé teplo, zrovna maximálně svítilo sluníčko, a tak se šla porozhlédnout ven. Když si mohla vybrat, raději byla pro tuto chvíli sama. Jana byla prima, ale chtěla si udělat vlastní průzkum terénu, protože ještě nikde nebyla a celé přilehlé okolí ji docela i zajímalo. Zatím jen pochopila, že dovnitř raději chodit nemá, ale může se courat po dvoře, který byl předělán na jakousi pohádkovou dvoranu.

Množství dveří a různých dvířek bylo pro tetičku velikým lákadlem, musela se hodně ovládat, aby se za ně nepodívala. Něco se ale dalo odvodit. Tchýně občas vedla koně směrem k hlavní bráně, občas někam dozadu, kde nejspíš bylo technické zázemí. Firemní část byla někde zvenku, ale tchýně měla spojovací chodbu z obytné části do firemní. Ostatní nic takového nevyužívali, všichni běhali vnějškem.

Ze dvora se dalo špatně odhadnout, která okna kam patří a těch přístaveb bylo tolik, že to opravdu bylo nepřehledné. Vše bylo postupně obkládáno kameny a kde nebyl kámen, byla nová bílá omítka. Zkombinované to bylo pěkně a zajímavé bylo, že i před domem pracovali nějací dělníci, aby upravili trávníky a chodníky patřící k domu a k firmě. Tchýně chtěla jednoznačně upravit vše před domem, aby to pěkně navazovalo na úpravy před kostelem, které byly také v závěrečné fázi. Možná to celé financovala tchýně. Možná si financovala dokonce i kostelík. Každopádně, v tuto chvíli to vypadalo tak, jako kdyby kostel patřil k jejímu domu, protože vše propojila jak zelení, tak i bělostí omítky a použitým kamenem. Prostě jeden styl.

Tetička se na slunci začala cítit lépe. Udělala dobře, že si vyšla ven, pomyslela si. Zrovna přijel někdo s dodávkou a nějaký pán vykládal velký potravinový nákup k zadnímu vchodu domu. Tetička využila příležitosti a prošla branou ven, aby se konečně podívala i na firmu. V kapse pláště měla mobil, a tak napsala Janě vzkaz, že vyrazila na procházku po vesnici a že ji pak prozvoní, až se bude vracet. Jana jí v momentě potvrdila, že OK, že bude doma a pak ji pustí dovnitř.

Tetičku Líbu ale nezajímala vesnice, stejně ji už několikrát zahlédla z auta. Chtěla vidět zaměstnance firmy a udělat si obrázek o tom, co se zde dělo. Před ní stál kostelík, do hlubokých děr v zemi právě sázeli nějaké vzrostlejší stromy, které byly složené na náklaďáku. Zahnula rovnou doprava a pak do vjezdu, který vedl k firmě. Po pravé straně byly různé dveře a jedny vrata, které mohly být snad od garáže. I zde byly pěkné dlažby, trávníky a zeleň, stejně jako všude okolo.

Pod okny na druhém konci budovy uviděla omšelou lavičku, kam právě svítilo slunce. To se jí hodilo, rovnou tam zamířila. Kdyby se někdo zajímal, hned by mohla říci, že jí byla zima a slabo, a tak se na chvíli posadila. Vlastně by ani nelhala, ale slabě se zrovna necítila, protože byla napnutá a možná ji adrenalin posiloval.

Lavička i zeď za ní byla vyhřátá, teplý vlhký vzduch se dobře dýchal a tetě bylo chvíli opravdu dobře. Slyšela hluk za okny, ale nebylo rozumět, o čem se tam lidé baví. Aby se někam drala se svým uchem, to by jí připadalo nedůstojné a tak se ani nesnažila zvuky dekódovat. Náhle se však něco změnilo, dvoje okna přímo nad ní se rozrazila tak prudce, až se lekla.

„Neboj, Zubatá tu není. To se hned vyvětrá a střepy umyjeme a dáme do bedny, aby to vypadalo tak, že se to rozbilo cestou,“ slyšela známý hlas, který patřil asi Filipovi, protože jiný hlas tady znát nemohla.

„Já jsem tak natvrdlá. Zase jsem ty láhve nechala na kraji a pak jsem o ně zachytila tou pitomou zástěrou. Kdybych to nemusela nosit, nestávalo by se mi to. Každou chvíli zavadím o kliku nebo o něco jiného. Vylila se jen jedna, ale rozbily se ještě dvě prázdné.“

„To nevadí, to zvládneme. Je na projížďce, jela teprve před chvílí. Navíc před kostelem se dělají poslední práce, určitě bude chtít vše kontrolovat a buzerovat je, protože má poslední příležitost.“

„Já jsem zase myslela na to, co říkala Renata Křížová. Prý, když je panu Zoubkovi hodně zle, dává mu léky Zoubková. Teda obráceně, když Zoubková řekne, že se o něj postará a dá mu léky sama, tak prý mívá děsné bolesti a trpí. Ale když do ničeho nezasahuje a léky mu dává jenom Renata, je to takové klidnější. Občas ho to prý bolí více, ale ne že by brečel bolestí a ležel.“

„Myslíš, že se ho snaží otrávit?“ přiblížil se ten hlas. Tentokrát musel stát přímo v okně, protože ho tetička slyšela skoro za zády.

„Ale ne. Já nevím. Víš, pořád jsem jí tu dělala otroka, ale už ani nechci, aby sem sestra šla. Tolik ponížení jsem vydržela, ale rozmyslela jsem si to. Ať je raději bez práce a o samotě, než tohle. Je to zrůda, proto nás zaměstnává, aby poukazovala na to, že zrůdy jsme my. Já nechci, aby to Věruška snášela taky. A tady vydržím jen proto, abych se dočkala dne, kdy na ty svoje svinstva dojede.“

Tetička pod oknem ani nedutala, i když věděla, že by se nestalo nic tak hrozného, kdyby zjistili, že je vyslechla. Možná, kdyby na sebe upoutala pozornost zakašláním, nedozvěděla by se více, ale pak by jí to řekl sám Filip. Nebo ne? Ale protože cítila obavy i o své zdraví, raději si vše vyslechla bez vyrušování. Dokonce byla ráda, že ji sem náhodička přivedla a oni náhodou rozbili nějaký ten likér, který se teď snažili odvětrat z místnosti.

„Když tě něco bolí a bereš na to prášky, tak co se stane, když prášek nemáš? Prostě to bolí dál a možná ještě hůř, protože čekáš, až to přejde a úleva jako naschvál vůbec nepřechází. Čím déle tě to mučí, tím horší to je. Vzpomeň si, jak tě tuhle bolely zuby a neměl jsi prášky, který ti zabírají. Až ti tekly slzy z bolesti a bušil jsi támhle hlavou do zdi. Přesně tohle dělá on. Já myslím, že mu dává nějaké jiné tablety, které vypadají stejně.“

„Tak snad by poznal, kdyby ty prášky byly jiné. Zejména, když je užívá pravidelně,“ pronesl pochybovačně Filip.

„Prosím tě. Vy jste v tomhle skoro všichni stejný. Každej chlap řekne ženský, dej mi prášek na tohle a pak čeká, co mu ženská přinese. Jako kdyby byla lékárnice a on byl trouba, který neví nic. Chlap většinou ani nechce vědět, že na horečku je Paralen a na bolest hlavy nebo zubů tohle nebo ono. To je nějaká specialita chlapů, že přes prášky je autorita ženská a jim to výjimečně nevadí. Možná jen samostatní chlapi jsou ochotní si pamatovat pár léčiv.“

„No, to je fakt, já to taky nevím.“

„A proč?“ zaútočil ženský hlas.

„Já vlastně nevím. Když jsem byl malej, dávala mi léky máma a pak vždycky někdo. Dokonce i za sousedkou jsem chodil, jestli má něco na bolest a pak jsem jí dal peníze.“

„No vidíš, jestli má stejný přístup i Zoubek, tak jí jen nahrává, aby si s ním dělala, co chce. A že ona divná je a ne málo. Já myslím, že týrá lidi schválně. Že je buď sadistka, nebo to má nějak šíleně zdůvodněný s tím svým pánembohem. Jak často ji slyšíš mluvit normálně? Ta už žije někde ve středověku. Před rokem to ještě nebylo tak hrozný.“

Tetička pomalu vstala z lavičky, protože nechtěla být odhalená a stále se to přihodit mohlo. Pomalu nakračovala podél zdi, dávajíce si dobrý pozor, aby nešlápla na listí, které se na trávníku povalovalo. Když byla asi deset metrů od oken, ještě se pořádně rozhlédla všemi směry a pak zakašlala, aby na sebe upozornila. Vracela se zpátky k lavičce, jakože courala někde mezi stromy poblíž budovy.

Ficko okamžitě strčil hlavu do okna. Byl tedy celou dobu ve střehu, napadlo tetičku. Situaci monitoroval, ale na lavičku se asi vůbec nepodíval. Možná by tam ani dobře neviděl, uvažovala teta pro sebe. Ficko? Proč mě napadlo slovo Ficko? Vždyť se jmenuje Filip, vzpomněla si teta hned.

„Na procházce? Mohl jsem vás provést, kdybych věděl, že byste se chtěla projít,“ řekl rychle on a tetička měla pocit, že z jeho hlasu cítí úlevu.

Asi se tu sloužící hodně bojí, uvažovala teta pro sebe, protože si vzpomněla, kde figurovalo jméno Ficko. Bylo to v románu „Čachtická paní“…