Zahran "Vědma" za hranou (Zápis 19.)

Hned po ránu začala Jana balit, protože byla neděle a na stěhování ideální čas. Co bylo ale důležitější, od zítra bude tetička dojíždět k záhadné léčitelce a to otevřelo dveře k nadějím, které teta i Jana nejspíš už zabouchly.

Jana byla jak v euforii a v tetě začínal hrát prim jakýsi bojovný, i když stále ještě dost skeptický duch. Dříve měla takovou povahu, uměla se rvát, ale mívala i jiná rozpoložení a ta v posledních měsících opanovala její mysl. Byla to směs rezignace, skleslosti a také se snažila život si zprotivit. Vlastně reagovala podle principu - zprotivit si vše, co by mi mohlo připadat žádoucí. Že se tomu říká reakce nebo princip kyselých hroznů, to sice nevěděla, ale na určité, dokonce i vědomé úrovni jí to vlastně docházelo.

Moc věcí nepotřebovala, stejně bude nedaleko a šlo jen o to, aby měla oblečení na převlékání. Nepředpokládala, že by během léčby sršela energií, spíš se obávala stavu opačného. Tak i tak, kdyby bylo něco potřeba, mohla sem kdykoliv zajet nebo mohla vypomoci Jana.

Než odešly z bytu, vypnuly ledničku a přívod plynu do sporáku. Z lednice vzaly pár věcí, které by bylo škoda vyhodit a mohly jít. Na cestě byl už Milan, který si udělal poslední den před lázněmi volno a rád zajel pro svou ženu, kterou v poslední době moc neviděl.

Cesta jim ubíhala dobře, ukázalo se ale, že Milan neví o rodinném dění vůbec nic, nebo téměř nic, a že pořádně ani neví, kde a proč se bude léčit. Tetička na to neříkala nic, myslela si však něco pro sebe a Jana, ta jen chápala, že tchýně ho zase pěkně diriguje. Nesnášela, když se nechal takhle vodit. Byl pak opravdu jako loutka, která se už ani nenamáhá rozvinout svou vůli a klidně se spokojí s tím, že ho někdo od A do Z diriguje. Jana se vlastně bála, že kdyby do něj nehučela, byl by Milan jako biorobot, bez špetky vlastního rozumu, bez vlastního „Já“. Vlastně ji někdy napadalo, že takový biorobot už je. Zejména, když hleděl na ten svůj štípač dřeva.

V tetičce rostl určitý neklid, začínala mít obavy, že to nebylo správné rozhodnutí, ale tíseň, kterou pociťovala, se snažila zaplašit. Nebyla zvyklá poslouchat intuici, vlastně jí nenaslouchala jako většina lidí, protože bylo zvykem poslouchat projevy rozumu. Ten ale byl pro, tedy pro léčbu. Rozum neměl důvod pochybovat o něčem, o čem měl v tu chvíli málo podkladů. Rozum jí spíš říkal, že by mohla získat hodně a ztratit málo. Ale stejně se necítila dobře, protože s tchýní neměla nikdy dobré zkušenosti a nyní se jí dávala všanc. Blížila se k jámě lvové, ale nevnímala tchýni jako lva, spíš jako hada nebo něco démonického. Jenže něco takového si coby ateistka nepřipouštěla.

Jana tetičku upozornila, když se blížili k vesnici. Byla u nich jen jednou, sama by si ani nevzpomněla, jak to tam vlastně vypadalo, protože na návštěvě byla opravdu jen chvilku. Jana jí nechtěla ukazovat, co všechno patří tchýni, ale z dálky ukázala na jejich dům, který byl hned vedle kaple, která se přestavovala na menší kostelík.

Práce byly už ve finále, kostel už jako nehotová stavba nevypadal. Celá fasáda byla hotová, lešení bylo pryč, momentálně se upravovalo nejbližší okolí zářivě bílé budovy. Tam, kde byl starý trávník, byla vybagrovaná plocha, vzorně již uválcovaná k výsevu nových semen. Obvod budoucího trávníku lemoval již malý plot, momentálně se upravovaly chodníčky vedoucí do kostela a okolo celého malého parčíku.

Když Milan zastavil před domem, otevřela se mohutná okovaná vrata, která svým rozměrem tetičku překvapila. Měla pocit, že jede do hradu a vůbec si nepamatovala, že by tam taková vrata či brána byly předtím.

Když se před ní otevřela dvorana, také byla překvapená. Pamatovala si celé hospodářství jinak, dříve to byl prostě dvůr s ořešákem uprostřed, nyní zde byly různé sloupy, klenby a pergoly, které vytvářely mnoho různých a pěkných zákoutí. Nebyla to ani zahrada, ani dvůr, ani hrad. Od všeho něco, ale pěkně to vypadalo.

Jana ráda vyvedla tetičku ven a ještě raději by jí vše ukázala, když najednou přišla tchýně.

„Dobrý den, myslím, že jste se rozhodla správně. Vše je již domluvené, zítra vás Filip odveze. Budete jezdit až na desátou. Kolem osmé vám Boženka přinese snídani, kolem jedné vás zase přivezou, a když bude potřeba, zase vás odvezou tam a zpět. Vše určí až paní Anna, podle toho jak budete na léčbu reagovat. Jana Vám ještě pomůže s ubytováním, ale pak půjde za malou.“

„Děkuju. Stačí mi pár informací o tom, jak to zde funguje, abych nebyla na obtíž, ráda se přizpůsobím,“ řekla teta pokud možno neutrálním tónem, ale už se to v ní příčilo. Jana také ztratila trochu elánu, ale Adély se teď nebála, znala tu její rezervovanost a potřebu dirigovat vše.

Tchýně odešla směrem k domu, zatímco Jana vzala tetičku pod paží a vedla ji k pěknému domečku, který byl malý oproti velké kamenné zdi, ke které byl připojen. Když se dostala dovnitř, byla překvapená, kolik místa tam ve skutečnosti je. Jednalo se o pěkně zařízený pokoj s předsíní, toaletou a sprchovým koutem. A kdyby byla při energii, mohla po schodišti nahoru, kde byl ještě jeden malý pokojík a malá kuchyňka. Všechno bylo jako z pohádky. Byl to takový mikrodomek pro Sněhurku, napadlo tetičku, ale nevěděla přesně, proč jí ta Sněhurka napadla. To se však záhy vysvětlilo, do pokoje přišel totiž pan Filip, který měl tetičku na léčbu vozit. A byl malý skoro jako trpaslík i když jeho skutečná míra byla 150 cm. Oproti tetě však malý byl a také trochu shrbený.

„Filip Dvořáček,“ uklonil se mírně on. „Paní Adéla mi dala úkol, abych vás každý den vozil, kam bude potřeba, tedy hlavně vedle do Halucin. Máme tu něco jako spojení mezi sebou. Když budete chtít zavolat mě, musíte na tomto panelu vyťukat číslo 16. Já pracuji ve firmě, odsud se na mé pracoviště ani projít nedá, musela byste okolo všech těchto budov, takže snadnější je zavolat na to číslo. Ale pak vám dám ještě svůj mobil.“

„Dobře, děkuji moc Filipe. Já jsem Libuše, nebo Líba. Můžete mi tak říkat.“

„Myslím, že vám všichni už začali říkat tetička a to vás ještě neviděli. Vůbec jako tetička nevypadáte.“

„A jak by měla vypadat tetička?“ zasmála se ona.

„No, já vlastně nevím. Myslel jsem, že budete vypadat jako teta Kateřina z toho filmu Saturnin. Ale je jiná doba. My jsme tady pořád spíš zpátky, jen tu moderní technologii paní Adéla využívá pro potřeby všech. Tedy kromě internetu.“

„Dobře, tak děkuji, internet stejně nepoužívám a s těmi tlačítky to zkusím, kdyby bylo třeba.“

Filip odešel, Jana položila tašky na křeslo a igelitku s potravinami, které přivezly z Prahy, odnesla do baráku do kuchyně. Teta chodila po svém domku, dívala se, kam je vidět z oken a cítila se tak trochu jako v říši pohádek. Když o tom chvíli přemýšlela, mohla prostě očekávat cokoliv. Kdyby teď přešel po dvoraně obřík, nebo uviděla draka, asi by se nezděsila. Celé to tu bylo nepřirozené.

°°°°°°°°

Fejk ani nevěděl, jak přežil minulý večer. Noc byla celkem jasná, prostě chrápal, ale co dělal večer, toho si nebyl opět vědom. Ví, že koukal na Vlka z Wall Streetu, pořád pil na bolest a chladil si nohu. Ale to je vše, co ví. Okolo něj byl nepořádek, asi měl hlad. Jestli ale něco našel, nebo si dokonce uklohnil, to netuší.

Chtěl se zvednout, byl to však špatný nápad. Bolest byla krutopřísná, jak vždycky říkal Degen. Jak přenesl těžiště na bolavou nohu,málem zařval a hned se složil do sedačky. Prohlížel si, co mu to tam vyrašilo a zděsil se. Celý kotník a chodidlo nejen nateklo, ale dokonce i zezelenalo. V některých místech se objevila tmavě modrá barva, zatímco přímo u chodila se prosakovala snad i krev. Viděl ji v malých pórech jemnější kůže, která byla hned nad tou kůží, co je jako kůra. Tedy nad mrtvou kůží paty, o kterou on nijak zvlášť nepečoval. Občas to z něj po koupeli odpadávalo samo.

Tohle ale zjevně nebylo dobrý. Bude muset k doktorovi, usoudil. Jenže představa, že se má nyní obléknout, sbalit, odbelhat… byla moc náročná. Bude to muset ještě promyslet. Alkohol došel, vytáhl z poličky pod stolkem nádobíčko a umotal si jointa. Tak akorát, aby se moc nezřídil a zároveň, aby se mu dobře přežívala situace.

Když se zhulil, zjistil že má hlad a objednal si pizzu, protože tím se dle jeho soudu nedalo nic pokazit…