Zahran "Vědma" za hranou (Zápis 6.)

„Jsou dvě možnosti, buďto si budete karty míchat a snímat sám, nebo to necháte na mně a budu vám říkat já, co si myslím, že máte za problémy a jak by se mohly řešit, nebo jaké možnosti jsou před vámi. Několika výklady se ke všemu dostaneme.

Když budete klást přesné otázky, dostane se vám přesnějších odpovědí. Když nebudete žádné klást, budeme mít jen nějaké obecnější informace o situaci. Může to zůstat třeba i dost nekonkrétní, když nebudu vědět o co vám jde.“

Hana měla potřebu všechno vysvětlit takto, protože cítila jakousi obrannou bariéru pana Baránka, který byl nyní velmi zaťatý. Předtím jednal spontánně, tedy ve chvíli kdy chodil jako tygr v kleci, ale nyní byl v úplně jiné kůži a co bylo uvnitř, bylo dost slušně skryté. S tím nepočítala.

„Já raději nechám všechno na vás, stejně jsem takovej smolař a zkazím na co šáhnu,“ řekl téměř upejpavě.

„Bát se nemusíte, tady nic zkazit nemůžete.“ Usmála se na něj, aby mu dodala kuráže . Chtěla, aby se karet dotkl i on a on se z toho samého důvodu držel zpátky. Oba najednou nechtěli převzít zodpovědnost za to, co karty ukáží, ale to byl jen mžik, který si ani jeden z nich pořádně neuvědomil.

„Dobře, tak začneme,“ řekla Hana a zapálila svíčku na stole, i když to pravidelně nedělala.

Míchala karty, soustředila se na něj a na celkový obraz jeho momentálního okamžiku, nebo kvality okamžiku jeho života. Najednou vypadla při míchání karta sedm mečů. Ani tak nevypadla, jako doslova odpružila z paklíku pryč a kus odletěla. Už se jí to také stalo, někdy karty dělaly nečekané věci. O to déle znovu míchala a čekala na asociaci, kterou k té kartě bude mít. Někdo něco bere nebo odchází, zloděj, faleš, lež, podvod… trochu se zachvěla. Neměla si brát domů jako prvního klienta chlapa.

Když už se soustředila dost dlouho, vyložila deset karet opět do Keltského kříže, ale v ruce jí zůstaly dvě karty navíc. Ty dala stranou pro případnou otázku, kterou bude mít, až si někde vůbec nebude vědět rady.

Karty nic moc, v podstatě to bylo velmi podobné výkladu, který si udělala předtím než přišel. Deset mečů, smrt, zhroucení, zamilovaní, zase ta lež a odcházení, žárlivost, osm holí- rychlost. Všechno vypadalo na klasickou zápletku. Žárlivý manžel, který je vyřízený z toho, že manželka má milence.

Pan Baránek se nedočkavě díval, ale kartám nerozuměl. Smrťáka však poznal hned a ty zamilovaný taky, ani to tam nemuselo být napsané. Tak odporně růžovoučká barva, přesně takhle to vypadalo u nich. Nechtěl se vůbec nijak projevovat, ale nejraději by do té karty praštil zaťatou pěstí, až by ji zarazil do stolu navěky.

A tamten žhavej seladon, to byl určitě on. Jedinej švihák mezi těmi kartami, tedy kromě smrťáka. Takhle říčnej za ní určitě běhal ten hajzl, rozpaloval sám sebe pan Baránek při pohledu na karty, ale uměl ten oheň ovládnout, když to bylo nutné. Snažil se doslova zkamenět, aby neviděla jeho muka.

„Řekla bych, že žárlíte na svou ženu nebo partnerku a hroutí se vám vztah. Takže je možné ukončení vztahu… tady ta smrt. Já jen, abyste se nebál, že někdo zemře. Někdo prostě ze vztahu odchází a pro vás to znamená zhroucení. Jen nevím tohoto muže. Jestli jste to vy nebo ten, na koho žárlíte.“

Uvažovala nad tím dál, ale kombinace karet se jí zdála opravdu hodně katastrofická. Nic nadějného tam neviděla, aby mu nalévala jakýkoli optimismus. Snad jen, že po každém konci může přijít nový začátek a že od každého dna se dá odrazit. Měla k dispozici ještě dvě karty.

Vzala vrchní z nich a přiložila ji k záhadnému muži, u kterého si nebyla jistá. Jednalo se o eso holí, skutečně možnost dalšího začátku, nová ohnivá příležitost. Nebo taky další potvrzení žárlivosti a nezkrocené energie. Je to on? Začínala v oné sukovici na kartě vidět téměř zbraň. Něčím takovým se může někdo umlátit k smrti, napadlo ji.

Baránek nevydržel a zeptal se, proč k ostatním dává další kartu a co znamená. Vysvětlila mu, že to je nová ohnivá příležitost, plná nové energie. A že ji přiložila k tomu rytíři holí, aby pochopila, kdo je a o co jde.

Ano, tak tohle Baránkovi stačilo. Samozřejmě, že karta patří k ohnivému rytíři. S ním totiž spala, určitě mu stál přesně takhle, jak je na té kartě namalovaný. Plamenný velký kyj. To je ta ohnivá příležitost. Velký monstr úd, po kterém prahla, protože s ním už spát dávno nechtěla. Samozřejmě, že jí to muselo chybět, komu by nechybělo… Zuřil  a plál v nitru Baránek, zatímco navenek se ani neorosil, jen mu trochu naběhla žíla na spánku, což nebylo moc vidět.

Paní Hana mu začala vysvětlovat nějaké možnosti, ale ty už neposlouchal. Bohatě mu to stačilo, viděl vše černé na bílém, tedy viděl jasné obrázky, ke kterým nepotřeboval ani moc vysvětlení. To málo, co od ní pochytil, bylo více, než kdy čekal.

„Kdy myslíte, že se to stane?“ zeptal se ještě, protože některé části vůbec neslyšel.

„Je tu osm holí, to znamená velmi rychle, už je to ve vzduchu.“

„Dobře, dejme tomu že máte pravdu, i když o tom nic nevím. Každopádně mě to zarazilo, to je fakt. Původně jsem se chtěl ptát na starosti s klientem, ale třeba máte pravdu. Když vezmu v úvahu, že by měla milence, jak dlouho by podle vás ten vztah trval?“ optal se on a díval se na poslední kartu, kterou měla stranou. Nějak ho to napadlo.

Na kartu se podívala i ona. Neměla ještě zkušenosti s určováním času, protože mohl padnout číselný počet nebo nějaký význam… Moc se jí do toho nechtělo, ale kartu přece jen otočila a byl na ní poustevník, jehož číslo v pořadí karet je devět. Původně chtěla kartu použít na doplňující otázku na jeho ženu. Jestli ona někoho miluje, nebo ne. Ale nakonec to dopadlo takhle.

„Děvět dní, nebo měsíců, nebo let. Ale řekla bych, že devět měsíců,“ říkala už poměrně nerada, protože měla pocit, že výklad se nějak zvrtnul. Potřebovala by další pomocné výklady, aby si byla jistější, ale takhle bylo vše příliš nalajnované.

„Dobře, nemám k tomu teď co říct, poprvé jsem si nechal vyložit a musím nyní počkat, jestli se to ukáže jako pravdivé. To mi pro dnešek stačí a jestli máte pravdu a podezření se potvrdí, objednám se u vás co nejdříve znova,“ stoupal si pomalu Baránek a srovnal si košili a kalhoty.

To znělo logicky a vhodně s ohledem na situaci a Hana nevěděla, jak reagovat správně. Na jednu stranu ho ještě pustit nechtěla, na druhou stranu taková byla prostě situace a její role. Musela ho nechat jít i když jí to připadalo nedokončené a špatné.

Koukl na hodiny, půlhodina ještě neuběhla. Napil se své limonády, vytáhl připravenou pětistovku z kapsičky košile a položil ji na stůl. Hana poděkovala, byla ráda, že si nemusí o peníze říkat sama. Ještě se má hodně co učit a říkat si o prachy také nebude snadné.

Pan Baránek se zvedl a vyjádřil se tak, že je trochu zaskočen, ačkoliv možné je vše, protože jsou si prý se ženou v posledních měsících a možná i letech odcizenější a nemají na sebe moc času. Vypadal najednou takový zklamaný a rozesmutnělý, ale tvářil se chápavě, unaveně a dokonce snad i tolerantně.

U dveří poděkoval a slíbil, že kdyby bylo třeba se nějak rozhodovat, určitě se ozve a objedná na konzultaci. Odcházel s hlavou skloněnou, až bylo Haně pana Baránka líto. Sice měla pocit, že je to celé nějak zamotanější a karty byly drastičtější, ale třeba takhle vypadalo jeho trápení, i když to neuměl dávat najevo. Pan Baránek při odchodu vypadal skoro jako bez života, dovedla si i představit, že v manželství byl už jako obnošené staré papuče a jeho žena se zakoukala do jiného, plného žhavé vitality.

Když zmizel na schodech, zavřela a zamkla po chvilce dveře. Nechtěla zámkem hlasitě cvaknout hned po jeho odchodu a tak chviličku počkala. Po té šla zhasnout svíčku, ale nešikovně do ní drcla a ona se převrátila, protože byla ve svícnu asi špatně přidělaná. Trochu vosku cáklo na kartu esa holí, svíčka se ke kartě dokutálela ještě hořící a karta díky vosku hned vzplála plamenem. Hana do karty plácla rukou, plamen byl hned uhašen, ale karta byla trochu od vosku.

Vzala kartu k lampičce v kuchyni, položila ji na kuchyňskou linku a tupou hranou nože seškrabovala vosk. Najednou si všimla, že hůl na obrázku vypadá jako mohutná sukovice nebo basebalová pálka, po které se rozlézají ohnivé plamínky. Zvláštní karta, pomyslela si, možná ji bude muset ještě ošoupat o nějaký ubrus, aby zbytky vosku nedrhly a nedělaly nějakou neplechu při míchání, napadlo ji ještě.

A tak vyndala starší hrubší ubrus, který stejně na nic nebyl a třela kartou o látku, aby vosk dostala dolů. Během toho myslela na pana Baránka, který byl něčím divný, ale nevěděla čím. Možná nějaká ta lež. Třeba ví, že mu je žena nevěrná, uvažovala ještě.

°°°°°°°°°

Pan Baránek, stále se plně ovládajíc, sešel ze schodů a zahnul k Letenským sadům. Byl tam skoro hned, ale musel někam dál od lidí, protože tady by byl moc na očích a nevidí nic, co by se mu mohlo hodit, tedy kromě aut. Přidal do kroku, aby byl v parku dřív, doslova už soptil, když zařval na celé kolo jako tygr, co hodlá sežrat půlku zoologické. Pár lidí nedaleko se otočilo, protože je zvuk vylekal, ale nechápali jeho původ.

Bedřich doslova vběhl mezi přerostlé křoví a mladé javory ve svahu a snažil se urvat jakoukoli větev, až se mu podařilo ohnout jeden mladý strom a zlomit. Škubal jako šílený větve, bouchal kmínkem o zem a do ostatních stromů, ale nešlo to tak snadno, jak potřeboval. Hrozně chtěl mít jen samotnou pevnou hůl, se kterou by mohl do všeho třískat, ale větve mu vadily a tak jen zuřivě mlátil stromkem okolo a když se trochu unavil, sekl s ním o zem a potácel se dál. Do oka mu padla popelnice schovaná za stánkem, který už byl zavřený a tak ji zkopal ze všech sil, až z ní vylétal všechen odpad ze stánku. Nakonec ji popadl a fláknul s ní nejdříve o zem a pak ji hodil ze stráně směrem k nábřeží. Jestli doletí až dolů a spadne mezi auta a tramvaje, to vůbec neřešil. A protože víko od popelnice během toho zuřivého výpadu urval, ještě ho pevně uchopil a bušil s ním chvilku do stánku i zahradního nábytku, který byl ke stavbě připevněný řetězem. Snažil se urvat i železný silný řetěz, ale nedařilo se a tak ještě chvíli mlátil víkem nazdařbůh do všeho, co viděl.

°°°°°°°°°°

Paní Hana usoudila, že karta je už naprosto v pořádku a zařadila ji mezi ostatní. Pan Baránek přestal kolem sebe mlátit a pro změnu usoudil, že je potřeba rychle zmizet, protože někdo mohl zavolat policii. Seběhl tedy kousek dolů, schoval se mezi keře opadávajícího zlatého deště a odpočíval. Tady už ho hledat určitě nebudou, napadlo ho. Může zde být schovaný klidně hodinu, alespoň si promyslí, co dál a pak se vmísí mezi lidi na nábřeží.