Zahran "Vědma" za hranou (Zápis 5.)

Mírně zklidněný Bedřich Baránek obcházel vitríny v malé kanceláři a občas vystoupil ze své napůl skleněné budky ven. Byla to podivná stavba, hodila by se spíš na prodávání různých cetek, které mají upoutat oči kolemjdoucích, ale pronajal si ji za výhodnou cenu právě on, protože chtěl nahazovat udičku přímo zde.

Sázel totiž na malé ryby, které často potřebovaly řešit pojistnou událost a to nebylo vše, co dělal. V podstatě zde sloužil jako poradce, jak se mají záležitosti řešit, aby lidé vydělali. Zajímavé bylo, že dostával více peněz za radu, než za samotné pojistné smlouvy. To byla jeho strategie. Málo papírů a faktických právních úkonů, o to více drobných služeb, za které se platilo hned. Nikdo přesně nevěděl, co vše vlastně dělá, ale rozhled měl slušný. Do čeho však zatím nefušoval, bylo právě ono duchovno. S tím si nezadal ještě nikdy a proto byl momentálně dost zranitelný a důvěřivý.

Vlastně o tom nevěděl vůbec žádné podrobnosti a zatím se nikoho ze svých známých ani neptal. Nechtěl lidem ukázat ze svého soukromí ani Ň a nechtěl si také pokazit reputaci určitého všeználka, kterou si poměrně dlouho budoval, tedy alespoň mezi místními drobnými podnikateli a kšeftmany a dokonce i mezi různými zlodějíčky.

Proto mu setkání s jednatelkou či poradkyní z tvz. „duchovní sféry“ přišlo více než vhod, protože takhle on také fungoval a s „ duchovnem“ neměl ještě žádné kontakty, na což byl doposud celkem hrdý. Známosti samozřejmě žádné neměl, ale hodně se pletl v tom, že nemá kontakty. Kontakt s „oním duchovnem“ totiž už dávno navázal v podstatě stejně, jako každý jiný a zejména on byl na jeho vliv poměrně vnímavý, protože se dobře ztotožňoval s tím, co mu takzvaně přicházelo. Hlavně v poslední době příjímal z „duchovna“, jak tomu sám říkal, více než bylo zdrávo a přestával mít nad tím kontrolu.

Baránek sledoval hodinky, už se pomalu smrákalo i když šest ještě nebylo. Obvykle se tu zavíralo dříve, ale on měl otevíračku schválně takto posunutou, aby jeho služby mohli využít i ti, co byli celý den přivázaní ke svým stánkům atp. Nikdo však nešel, nemělo smysl tady dál strašit, rozhodl se náhle a prostě sebral sako, noťas a zamknul. Na kraji tržnice vpadnul do fast foodu, aby se hlavně napil, ale když už tu byl, dal si svoje klasické menu s velkou colou. Na tu měl chuť, vyloženě ho sem přitáhla.

Když jedl svůj hamburger, jako vždy litoval, že si ho dal. Hrozná hmota, říkal sám sobě, ale polykal dál. Duchem byl stejně málo přítomen, nemohl se už dočkat, až bude sedm hodin a konečně položí své otázky. Kdyby návštěva u ní probíhala tak, jak doufá, mohla by mu ona sama říct, co vlastně ví. Tím by vše bylo potvrzené a už by se nejednalo jen o jeho dedukce či fantazie. To by potřeboval, tím by dostal něco jako důkaz, přesvědčoval sám sebe v naději, že takhle nějak věštění snad funguje. Nechce, aby se ho ona vyptávala. Sama to musí vědět odněkud shůry… marně hledal slova, protože vše z tohoto oboru bylo pro něj nové.

°°°°°°°°°°

Hana měla sice radost, že hned na prvním lovu byla úspěšná, ale také pociťovala obavu, aby nepůsobila moc nejistě. Napadalo ji, že by na něj měla být připravená a celkově asi nebude od věci, když si na lidi přichystá pár celkem nevinných hlášek, které dají jejich setkání punc jisté duchovní autentičnosti. Ale jak to udělat a zároveň nic nezkazit? Dá se vlastně předpokládat, že by dělal problémy s placením za služby ten, který už přijde? Možné to je, ale velké procento lidí se tak chovat nebude. Pán, se kterým je domluvená, ten jistě problémy dělat nebude, protože po nabídce doslova skočil.

Měla ještě čas, rozhodla se vyložit si na něj předem a trochu se již připravit. Přeci jen jí nezkušenost v tomto směru značně znejisťovala, nebylo to jako vykládat sobě nebo kámošce.

Karty míchala pomalu a soustředěně žádala odpověď na otázku, jaká je podstata problému, která sem pána z tržnice přivádí. Co skutečně řeší? Dávala si s mícháním na čas, jako kdyby se snažila kartám vnutit takové řazení , aby jí odpověděly co nejpřesněji. Jestli má být odpověď kvalitní, nemůže použít cokoliv z těch 78 karet. Samozřejmě bylo mnoho způsobů, jak se na vše dívat, ale měla už svůj vlastní. Ani nedodržovala striktně postup, že musí být otázka položená tak, aby se na ni dalo odpovědět ano či ne. Ráda si nejdříve nechala naznačit skutečnou podstatu a pak se ptala přesněji.

V jednom konkrétním okamžiku měla pocit, že má skončit a sejmout karty. Udělala to přesně tak a vyložila opět deset karet, které zjevně vykreslovaly průšvih nebo potenciál pro těžké drama. Vlastně se jí tam sešly všechny špatné karty, které snad existují, jen přesně nevěděla, která komu patří, protože byly prostě na všech polohách. Mezi negativními, nebo těmi, které sama neměla moc v oblibě, byla také karta „zamilovaní“ a „osud“. Nevěděla, co s tím, ale je to každopádně velmi exponovaná situace, napadalo ji.

Teď bude záležet na dalším výkladu a na jeho chování, protože to, co měla před sebou, rozluštit nedokázala. Jen měla pocit, že někdo někoho opouští, něco se hroutí a někdo prožívá tragédii.Ani jedna karta nebyla disková, takže o prachy jako téma nejde.

Zapálila na chvilku voňavou svíčku, zatáhla závěsy a rozsvítila světlo v kuchyňském koutě. Venku už se sešeřilo úplně, každou chvíli musí přijít on.

°°°°°°°°°

Paní Baránková právě za sebou zabouchla dveře, zamkla a hlavu si opřela o vnitřní tapecírování, které bylo měkké jako poduška. Vlastně ani nedokázala říct, jestli se jí ulevilo, ale v jistém smyslu ano. Prostě už bylo rozhodnuto a byla pryč. Stihla si vzít většinu věcí, co běžně potřebovala k životu, v práci ukončila poměr, to ale měla domluvené se šéfovou už dřív a odpoledne se odstěhovala. Mohla sice říct konečně, ale to také nebylo tak snadné. Samozřejmě se dalo očekávat, že teď přijdou problémy, protože o tomhle Béďa zatím vůbec nic nevěděl.

Trochu jí ho bylo líto, vlastně jí ho bylo líto hrozně moc, ale nedalo se to už dále zvládat. Musel ten okamžik přijít a on se s tím bude muset vyrovnat, jako všichni ostatní, když se jim něco podobného stane. Už nemohla dál lhát a něco předstírat, nebyla jiná možnost. Přesvědčovala sama sebe znova a znova, ale nebylo to vůbec jednoduché. Nicméně rozhodování skončilo, to nejdůležitější má za sebou…

°°°°°°°°°°

Bedřich Baránek vystoupal do třetího patra činžáku, srdce mu bušilo, znova začal hicovat, ale nic ho teď nemohlo zastavit. Měl sice pochybnosti, intuice ho při každém novém posunu upozornila na současný stav věcí, ale kdo by ji poslouchal? Stejně uvnitř prožíval takový zmatek, že by byl nejraději, kdyby všechny ty myšlenky zmlkly a měl chvíli klid. Bylo to nesnesitelné.

Přede dveřmi byl pevně rozhodnut, že v žádném případě nevykecá nic sám. Uměl se ovládat, když chtěl. Byl docela trénovaný z různých obchodních vyjednávání, kdy bylo třeba mít obličej pokerového hráče. Uměl hrát i někoho jiného, často to ve své branži a svém asistování při různých kšeftech potřeboval a nedělalo mu to sebemenší potíže. Skoro by se dalo říct, že ho maskování bavilo, někdy si ho uměl vyloženě užít. Ano, sehraje trochu jiného chlapa, aby nemohl kartářce podsunout nevědomě něco, z čeho by cokoliv odvozovala o jeho pravdivé situaci. Chce, aby věštila odjinud a ne z toho, co jí řekne, nebo nevědomě prozradí sám. Když si vše takto ujasnil, zmáčkl zvonek.

°°°°°°°°°°

Hana samozřejmě byla nervózní, přeci jen se jednalo o prvního klienta a dokonce ji před chvílí napadlo, že nemá ani živnosťák, kdyby po něm někdo prahnul. Co kdyby chtěl účtenku nebo něco podobného? To ji vůbec předtím nenapadlo, ale asi je to nepravděpodobné. Neměla by vše ještě stopnout? Také pociťovala trochu strach, protože si vzpomněla, že její první dojem z něho byl, že po kanceláří chodí jako tygr v kleci a cítila z něj značný přetlak. Nemůže ona něco záporně ovlivnit? Vlastně připomínal chodící papiňák, napadl ji zajímavý příměr a v ten okamžik vybuchla žárovka v kuchyni, ze které se vlastně osvětloval z velké míry pokoj. Zarazilo ji to, ale rychle vzala lopatku se smetáčkem, aby ostré a tenké střepy uklidila, zatímco rozsvítila malé světlo, které měla nad sporákem.

Jakmile zazvonil zvonek, připadalo jí jeho zvonění snad desetkrát silnější než jindy. Nervy měla našponované jak struny, jen na ně zadrnčet.Když šla otevřít dveře, napadlo ji, že bude v místnosti velká tma, a také ji napadlo, že to není dobře. Ale co, zapne všechny… vlastně dvě lampičky, které má. To bude stačit.

Otevřela dveře, hned se omluvila za zdržení, ale panu Baránkovi to nevadilo, sám potřeboval chvíli na to, aby si vše promyslel a měl čas se vžít do své připravené role. Zatímco sundaval sako a boty, Hana rychle přinesla lampičku i z ložnice, protože přílišná tma se jí nezdála vhodná a byla jí vlastně v danou chvíli nepříjemná. Hned ji zapojila do zásuvky v kuchyni a kužel světla namířila do pokoje. Pak pozvala pana Baránka dál, ukázala na sedačku a nabídla mu z několika možností nápojů, což on přijal.

V tu chvíli byl úplně klidný, její obavy začaly opadávat a s lehkými rozpaky přisedla k němu, i když na jinou sedačku než zvolil on.

Vycítila, že přišel její okamžik na zapůsobení a rovnou řekla:

„Přišel jste kvůli tomu, že se vám hroutí manželství nebo partnerství,“ zatvářila se autoritativně, i když tak jistá si nebyla.

Pan Baránek měl v tu ránu smíšené pocity, ale maskoval je bravurně. Byl rád, že je to pravá věštkyně, která má dar, ale také to znamenalo, že je všechno v háji, protože jeho podezření byla pravdivá. Přesto se rozhodl hrát svou hru dál, aby se vše potvrdilo v maximální míře bez jeho přičinění. Kdyby ale mohl, asi by zakvílel, začal mlátit pěstmi a hlavou do stolu a brečel by. To ale byl před touto paní schopen dočasně skrýt...