Zahran "Vědma" za hranou (Zápis 1.)

Hana rychle uklízela a větrala, protože včera seděla do noci nad kartami a jistě zde zůstal silný odér z cigaret. Teprve po obědě se dozvěděla, že kamarádka bude v Praze a může ji na pár hodin navštívit. To bylo prima, dlouho se neviděly a jistě bude o čem povídat.          

Z venku vál příjemný, nezvykle teplý podzimní vzduch, do okna vlétlo dokonce i pár ne moc zbarvených listů. Už mockrát Hanu napadla otázka, proč některé listy se vybarví hodně a některé jen zhnědnou a upadnou. Nezajímalo ji to však natolik, aby si šla informaci vyhledat.

Ještě má pár minut, uvaří zatím překapávané kafe, protože presovač zatím nepotřebovala, zvykla si již na ty svoje výluhy, i když pravý současný kafař by už pohrdnul.

Áááá, zvonek.

„Jéééé, ahoj, no to jsi nemusela,“ přivítala Hana Báru, dávnou spolužačku ze školy. „Díky moc, ta je krásná.“ Odebrala Hana velkou květinu z Bářiných rukou a převzala nadýchaný balíček chlebíčků nebo dortů. Vypadalo to spíš na chlebíčky, protože od dortů neprosakoval žádný otisk čokoládového krému, zatímco od chlebíčků mastné razítko od majonézy již prosakovalo.

„Pojď dál, doufám, že ti nevadí větrání, včera jsem to tady asi dost vyudila, protože až do rána jsem si vykládala karty. To je taková moje nová zábava.“

„To neva, já taky pořád kouřím a hned mi přihraj nějaký popelník,“ sundala si Bára zatím sáčko a už hledala, kam by si sedla.

„Tak to mi musíš vyložit,“ řekla hned a už se těšila, že jí někdo poradí dokonce v kombinaci s věštěním.

„Já zatím nikomu moc nevykládala, teprve si to zkouším na sobě a čtu knihy, ale chytlo mě to tedy dost. No, vlastně bychom to mohly nejdříve zkusit, jestli vůbec mám nějaký vhled.“

„Jasný,“ odpověděla hned Bára. „Jak to chceš vyzkoušet?“

„Budeš si myslet osobu, kterou já neznám a ani ji netuším. Zeptáš se tedy zároveň na nějaký osobní dotaz ohledně té osoby a já zkusím podle karet a toho co mi přichází zjistit, jaký ten člověk je a o co ti jde, nebo co tě zajímá. Zkusíme to takhle? Dáš si překapávaný kafe s mlíkem?“

„Kafe dám, ale bez cukru, zatím rozbal chlebíčky a já vymyslím nějaký dotaz a postavu. Jé, to mě baví.“ Chrlila značným tempem Bára a energie z ní doslova prýštila. Vlastně byla pořád stejná, pokaždé ovládla jakoukoliv atmosféru a bylo jí všude plno.

„Tady máš ty karty jo, můžu se na ně podívat?“ obrátila se za sebe a už po nich šla.

„Jasně, můžeš.“ Odpověděla Hana z kuchyňského koutu, který měla opravdu jen malinký, jako by se tam nic jiného než kafe ani nevařilo. Rozhrnula staré korálové závěsy, aby nepřevrhla kafe na tácku a už vše nesla ke stolku v obýváku.

„Tak mám vymyšleno, honem.“ Smála se Bára a mnula si ruce nedočkavostí.

„Počkej, ani jsi mi neřekla, co novýho,“ řekla ještě Hana, která nemusela mít všechno hned.

„Novýho nic. Jednoho chlapa jsem vykopla a druhýho si nastěhovala. Takže nepodstatná změna. A v práci mě dusí.. ale víš co? Na všechno mi vyložíš, ať máme nějakou zábavu a ty potrénuješ.“ Smála se Bára vychlastaným hlasem, o kterém se říká, že je vychlastaný, ale ona přitom nepije, protože má už léta cukrovku. Ale dost kouří, to je fakt, napadlo Hanu a dost také baští dorty i s cukrovkou, to je taky fakt.

„Dobrá, takže zkusíme moji metodu. Vlastně je to klasika, ale já to taky tak dělám. Zamíchej si karty, až budeš mít pocit, že dobrý, tak polož a takhle po sobě třikrát sejmi. A tady mi to pak polož. Já použiju pak karty jen zeshora.“ Ukázala zároveň postup snímání karet Hana.

Bára v oblaku dýmu vše sledovala a na první pokus udělala vše správně.

„Mám pořád myslet na toho dotyčnýho? Nebo stačilo předtím?“ ptá se iniciativně dál.

„No, já nevím, zkus jeho nebo ji mít tak nějak na mysli pořád. Jako když o někom mluvíme. Přirozeně, nemusíš se pekelně soustředit, jako když ho chceš tady zhmotnit. Stejně máme málo chlebíčků, protože já mám velkej hlad.“ Zasmála se Hana, která už se pomalu ladila na Bářin styl humoru.

„Jé, on by tyhle chlebíčky stejně nejedl. No jo no, tak už jsem to prozradila. Je to mužskej, ale víc neřeknu.“ Smála se Bára, típla cigaretu a pořádně se svalila do sedačky.

Hana zatím rozložila na stole deset karet a chvíli se dívala jen tak. Nevěděla vůbec nic, tedy samozřejmě jen to, že jde o chlapa.

„Je to umělec? Nebo dělá do umění, něco tvoří a zároveň to má duchovní hodnotu, jakože nejde o pokrývače, ale třeba o malíře nebo spisovatele.“

„Jo, to sedí. Dělá trochu do umělecké fotografie.“ Vzrušeně si zase poposedla Bára a naklonila se více nad karty.

„Dělá ti návrhy, nebo je to milenec, nebo spolu jen tak laškujete. Nic vážného. Má prachy, ne jen o trochu víc, prostě má prachy.“

„Jóooo, máááááá, má prachů jak šlupek, to je zajímavý, že to vědí hned i ty karty,“ začala se smát Bára na celé kolo, až přešla v nepříjemný kašel.

Haně se málem zvedl žaludek z těch zvuků, ale dál to neřešila. Bára ji však trochu překvapila tím, jak zjevně zhrubla. Nebo ona vlastně ani nezhrubla, jen má o poznání hrubší hlas s tím chrchláním. Páni, doufám, že takhle neskončím, zakončila svou úvahu Hana a raději si ani nezapálila, protože ji přešla chuť.

„Vidím tady cestu, asi nic malého, a tady je ještě takovej snědej pracháč. Může být cizinec?“

„Teda, no jasně, je to Španěl. Obchoduje s vínem a cesta je to, co řeší.“

„To s těmi návrhy je takový spíš romantický, nevidím tu sex. Nebo spíš nemám ten pocit z těch karet.“

„Tak to sedí. Romantiky je plnej telefon a sex tam není, protože je po operaci a tak jen básní,“ vypukla zase v divokej smích Bára, až se Hana lekla. Nemohla si pomoct, ale Bára jí dříve nepřipadala taková nevycválaná, neotesaná a hlučná. Chechtá se jak prokopnutej reprák, pomyslela si pro sebe.

„Tak co tam máš dál?“

„Zkaženost, znechucení.“

„Cože?“ naklonila se blíž Bára, aby lépe na karty viděla.

„Já tomu říkám zvratky, podívej se na tu kartu. Sice jsou to poháry, takže láska a city a emoce, ale je jich 7. U jiných karet je to namalované tak, že někdo vybírá ze sedmi nádob a pak třeba odchází. Ale tenhle tarot to má namalované jako zvratky. Podívej se na ten hnus, co kape z těch pohárů. Je to celé jak v bažině a ten sajrajt z nich bublá ven,“ vysvětlila Hana a pořádně jí přistrčila zmiňovanou kartu.

„Takže ňáký zkažený šumáky, na šáňo to nevypadá,“ rozeřvala se zase nad vlastním vtipem Bára a Hana si pomyslela, že jí ta cukrovka snad napadla i mozek.

„Tak nějak,“ usmála se Hana neupřímně, protože představa, že tohle bude poslouchat pár hodin ji přestala bavit.

„Dobře, ale co to znamená?“

„To znamená, že jeden z Vás si asi dělá iluze a pak může škaredě vystřízlivět.“

„Ale kdo? Já si žádný iluze o něm nedělám, popravdě řečeno mě na něm zajímají vlastně jen ty prachy.“

„Třeba si dělá iluze on a pak se z nich probere.“ Rýpla si trochu Hana, protože tím chtěla naznačit, že bohatý cizinec si dělá iluze o této uchrchlané blondýně s hlasem a taktem motorové pily.

Hana se podívala do karet a v tuto chvíli ji zaujala karta Císařovny, která byla v pozici minulosti a karta pět disků na pozici budoucnosti. Řekla by, že cizinec chtěl císařovnu, ale zjistí, že narazil na chátru a to bude ta deziluze, ale týká se teď jeho.

„Tak co teda, co tam vidíš dál?“ zeptala se ještě Bára.

Hanu napadlo, že nemůže říct Báře, že až ji ten cizinec uvidí, přestane ho zajímat a bude dál hledat svou císařovnu. Ani ji nechtěla varovat, protože jí v duchu tak trochu přála zklamání. Vždycky po ní chlapi šli, ale o tohle už málokdo stojí. Musí to říct nějak chytře.

„Bude mít deprese, to jsou ty poháry, asi o nikoho nebude stát a pak ti řekne, že na to teď nemá, že nedokáže mít vztah, že to nyní nepůjde.“

„Tak ať si trhne nohou,“ urazila se už předem Bára, zaklonila hlavu, dala nohu přes nohu a zapálila si cigáro.

„Znáš ten vtip o chlapovi, co si jde půjčit sáně?“ zeptala se Hana, která se teď trochu i zasmála.

„Ne.“

„Teď jsi mi ho připomněla. Je večer, tma, zima, sníh. Po ulici jde chlap, jde za svým bratrem, který bydlí na druhé straně městečka. Potřebuje půjčit pro děti sáně, protože jedou na hory a dříve si je mezi sebou půjčovali. Ale jak se tak blíží, vůbec se mu tam nechce a rozpomíná se na všechny možný křivdy, co se mu kdy staly a co mu brácha kdy řekl a udělal. A když už je blízko domu, má takový vztek, jako měl naposledy po hádce. Přijde ale k domu, zazvoní, brácha otevře a tenhleten zařve- Strč si ty blbý sáně někam, já od tebe nic nepotřebuju... A vztekle se otočí a jde pryč.“

„Jééééé, to jsem přesně já.“ Rozřehtala se burácivým smíchem Bára, zatímco Hana šla zavřít dveře do předsíně, aby ten řev nebyl slyšet až na chodbu…